>>>

V rámci řekněme... duševního znovuzrození, které mi bylo navrhnuto jedním fakt divným týpkem na nedávné rodinné akci, jsem se rozhodla, že bude nejlepší začít v knihkupectví. Víte, najít si pár brožurek o tom, jak se vypořádat s hormony, nejspíše zaplout do nějaké sekce, kde si chlapi můžou koupit knížku těhotenství 101 - protože až příliš často se mě lidi ptají, jestli nejsem těhotná - a když z těch knížek holkám porozumí kluci, proč by to nemělo bejt aplikovatelný i na stejný pohlaví, že. Takže se na Příčné zjevím v přesně po kolena dlouhých nařasených šatech pomněnkové barvy, jednoduchý střih, nic výrazného, v tomhle počasí se ani nemusím uchylovat k větším výstřihům (větrání), takže by se dalo říct, že vypadám v podstatě normálně. Až na to teda, že všude nakráčí ta věc na mém hrudníku napřed a o tři hodiny později se dostavím já. Nevadí. Podobně nakráčím do knihkupectví, ale jako bych se styděla, stáhnu se podél výlohy co nejrychleji za jeden regál a hodně dozadu, aby mě nikdo neviděl. Plížím se tam a zpět, hrdá jsem akorát na to, že mě nikdo nevidí, až nakonec zapluju u sekce, která vypadá, jakože je plná brožurek. Několik knížek s pochybným názvem obsahující slovíčko na S rovnou zamítnu a ani na ně nesáhnu, do oka mi padne jedna tlustší hnědá knížka s názvem 'Ženy 101', což na první pohled vypadá docela použitelně. Otevřu to někde uprostřed a vyjede ze mě dost zděšené hýknutí. Kompletně celá zrudnu a rychle vrazím knížku zpět. očividně jsem v naprosto špatné sekci, damn it.
Chvíli se ještě plížím dál temnými uličkami zadní část obchodu, i když ani zdaleka nejsem na konci, až nakonec prostě stejně skončím přesně tam, kde jsem skončit nechtěla - u regálu, který byl od vrchu po zem plný naprostých literárních braků, aka románů pro puberťačky jako jsem já. Víte, já se takovým věcem snažím vyhýbat, hlavně proto, že je naprosto nereálné, aby šedá, netalentovaná myš nejlíp z nečistokrevné rodiny skončila s vysokým, namakaným, strašně moc bad ass kouzelníkem z nějakého fakt hodně bohatého rodu. Navíc je to všechno kompletně jakási kouzelnická napodobenina Romea a Julie a to je fakt nechutný, ale... no dobře, jen jedna knížka. Jeden román mě nezabije, ne? Akorát to posílí moje iluze, že vzdělání a politika jsou méně důležitá než 'láska', což teda se nedivím, že jsou všechny holky tak zmatené, když jim tohle vtloukaj do hlavy. Otevřu nově vypadající tlustou knihu v modrém, hladkém obalu s pochybným názvem a začtu se do anotace. No jasně! Mladá bla bla bla, která se zabouchne do bla bla bla, cože je něco jako kouzelnickej play boy, jo, bla bla bla, famfrpál a tak... ách jo. Jasně, příběh o tom, jak se strášně nemohli mít rádi, protože byli každý z jinýho týmu, no vážně, tohle někdo píše? Takový kraviny! Kolik to stojí? Hm, to ujde... "Kdo by tohle kupoval..." zamumlám sama pro sebe pohrdavě a otočím na první kapitolu - pár stránek mi neuškodí. Oko hodím do uličky, jestli není nikdo v blízkém okolí, tedy alespoň nikdo známý, načež zabořím nosánek do knihy, kterou si potupně pohodlně opírám o nárazníky. Když otočím na pátou stranu, začnu nevědomky přecházet první na místě v malém kroužku, pak tam a zpět podél regálu a o chvíli

_________________

>>
Bol koniec júla a ako každý rok, aj tento sa Ezra ocitol na Šikmej uličke, aby si vybral narodeninový darček. Mal už pätnásť, bol prakticky dospelý. Nemohol si kúpiť nejakú trápnu hračku. Lektvary ho nezaujímali a na niečo z metlobalových potrieb peniaze nemal. Tak sa stalo, že sa ocitol v najväčšom kníhkupectve na šírej Šikmej. Sedel na hromade monštrózne veľkých kníh, o ktorých Ezra nepochyboval, že by boli určené pre obrov, ak by tie tupé tvory vedeli čítať a v rukách zvieral kvalitne viazanú knihu v modrej koži, na ktorú sa úpenlivo mračil a prižmuroval oči. "No to snaď...nie," mumlal si popod nos ako na knihu žmúril a rukou pohyboval smerom k sebe a od seba, akoby dúfal, že sa tie drobné písmenka potom zaostria. "Dočerta... Ja som snaď slepý..." zahundral, keď sa mu písmenka konečne zaostrili. To už mal ale knihu takmer na dĺžku ruky od seba. "Ginger ma zabije, keď to zistí," povzdychol si. Ktorý kapitán by predsa chcel mať brankára so zlým zrakom? Ginger určite nie. Chlapec knihu s otráveným výrazom zaklapol a položil si ju na stehná.
Ginger. Od návratu zo školy so svojou najlepšou kamarátkou neprehovoril ani pol slova. Vlastne ho ignorovala! Mohol on snaď za to, že ten vlak zabrzdil zrovna v tej najnevhodnejšej chvíli a on sa ocitol tak blízko Ariany?! Nemohol. Rozhodne nie! Bola to nehoda, ale skúste to vysvetliť tým dvom. U Ginger sa o to pokúsil, avšak... nedopadlo to podľa očakávaní. Ezra s tichým povzdychom siahol do zadného vrecka svojich nohavíc a vylovil z neho poskladaný list. Alebo skôr to, čo z neho zostalo. Jeho okraje boli totiž čierne ako popol a ozobané, akoby ho niekto veľmi nahnevaný držal nad ohňom a zámerne ho čiastočne spálil. Ezra vyhrážku pochopil. A keby ju náhodou nepochopil, určite by pochopil to veľké krvavočervené "ZRÁDČE!!" a dokreslenú lebku. S otráveným výrazom tínedžera v rozkvete puberty pretočil oči a list opäť zložil a zasunul do vrecka. "Aspoň na moje narodeniny si mohla odpísať, Gingerajzna," zabrblal a špičkou topánky kopol do najbližšieho regála.
Úder tupého kopnutia prehlušil zvuk zvončeka na vchodových dverách. Ezra sa mimovoľne zahľadel tým smerom, no osoba, ktorá sa vo dverách objavila, na jeho tvári pôsobila nadvihnutie obočia a slabé pootvorenie úst. Ariana. Druhá účastníčka toho incidentu. Chlapec po nej skĺzol hodnotiacim pohľadom, pričom oblasť dekoltu prešiel podozrivo rýchlo, akoby tam radšej nechcel pozerať. Tú facku na svojom líci si dokázal veľmi živo pripomenúť aj po mesiaci. Vyskočil na nohy a chrbtom sa oprel o stenu s knihami, aby ho Ariana nevidela, no on ju áno. Pristalo jej to. Jej svetlé vlasy, farba šiat i tá sukňa. Vyzerala tak aj inokedy? Spamätaj sa, hlupák. Je to Ariana! To mu však nebránilo v tom, aby sa zakrádal uličkami kníhkupectva a ako nejaký úchylák ju sledoval. Nudil sa tak čo... Pri jednom z regálov sa zastavila, nakúkla do nejakej knihy a s piskotom ju celá červená zaklapla. Ezra sa potichu zachichotal a len čo Ariana zašla za roh, rýchlo prešiel k tomu regálu a vytiahol tú istú knihu, čo ona "Ženy 101". "Určite dajaký brak..." zamumlal si a náhodne knihu otvoril. Šokovane zalapal po dychu a vykulil oči na obrázok v knihe. Červený až po uši do knihy chvíľu zhypnotizovane civel, no nakoniec ju s rozpakmi zatvoril a opatrne odložil, akoby ho mohla pokúsať. Nemalo by to byť v zakázanom oddelení? Rýchlo potriasol hlavou, skĺzol pohľadom k zemi a rukou si prešiel vlasy, ktoré mal už dosť dlhé na to, aby si ich mohol prehadzovať zo strany na stranu. Vyzeral s nimi inak, staršie a tak troška rebelantsky. Nervózne sa porozhliadol, akoby ho mal niekto pristihnúť pri prezeraní pánskeho časopisu, a potom sa znova vydal za Arianou. Zastavila pri akomsi oddelení, ktorého názov nevidel a zaujato si čítala akúsi knihu, s ktorou sa nakoniec začala prechádzať. Ezra si nebol istý, či je pre neho bezpečné, aby sa jej ukázal, určite sa na neho ešte hnevala, ale on sa potreboval porozprávať so známou tvárou a tiež si ten incident chcel s Arianou vysvetliť. Síce by si to nikdy nepriznal, ale po tom, čo s ňou takmer celý rok nehovoril a vpodstate strávil mesiac bez kamarátov, mu chýbala. Chvíľu ju nenápadne spoza rohu pozoroval ako si tam tak pochoduje s tou knížkou na hrudi, až nakoniec nazbieral odvahu a vykročil spoza regálu, kde sa ukrýval. Kožené hnedé topánky, plátené kraťasy ťavej farby nad kolená, kožený opasok, biela košeľa s krátkym rukávom slušne zastrčená do nohavíc, nezaujatý výraz na tvári, akoby si ju ani náhodou nevšimol a zopár pramienkov dlhších vlasov padajúcich popri tvári. V jednej chvíli to vyzeralo, že Arianu len tak obíde s jednou rukou vo vrecku, akoby bola cudzia osoba, no to by sa jeho druhá ruka nemohla natiahnuť za tou Arianinou, nemohla by sa jej oblapiť okolo zápästia a stiahnuť ju za sebou do uličky. Pravou rukou ju ešte stále držal za zápästie ľavej ruky a tou druhou jej blokoval cestu na druhej strane. "Ahoj, Ariana. Čo to čítaš?" spýtal sa jej jednoducho, akoby sa medzi nimi nič nedialo, akoby sa celý rok nevyhýbali jeden druhému a akoby sa naposledy nerozlúčili s fackou na jeho líci vo veľmi podivnej situácii. Pohľad upieral výhradne do jej zelenomodrých očí, alebo na jej svetlé vlasy. Ani omylom nepozrel nižšie než na jej bradu, tomu sa za každú cenu mienil vyhnúť.

_________________

...Před obchodem...

Upřímně, September své hezké iniciativy, jak byla později nazvána, začala litovat v témže momentu, ve kterém jí prováděla. Tak předně, byla si naprosto jistá, že chtěla dát docela obyčejnou, nic moc... prostě jenom pusu, u čehož ale jednoduše neskončilo. Tedy, ne, že by se přitom necítila příjemně, jenže v tom byl právě háček. Ona se při tom nechtěla cítit příjemně! Vůbec se nechtěla nějak cítit! Tedy, asi. A hrozně moc chtěla únikovou cestu, protože takhle se jí zdrhalo poněkud špatně. Zvláště, když jen na vyburcování se k myšlence na útěk spotřebovala tolik síly vůle. Nebylo se tedy čemu divit, že se žádný útěk nekonal. Bylo to najednou až moc hezké, nemluvě o tom, jak příjemná jí byla ruka zapletená do vlasů. V tu chvíli se vážně cítila skoro jako princezna. Tember chvilku nepřemýšlela - ovšem s o to větší razancí se mozek ozval po polibku. Nebyla princezna. V tu chvíli si September opravdu myslela, že se snad před Adrianem rozbrečí. Ovšem ani ona sama netušila, jestli štěstím nebo neštěstím. Od pro profesorku naprosto nedůstojného pláče jí zachránila omamnost (mozek ani nepípl) Drianova hlasu spolu s menším polibkem "za odměnu". Drahá Berry zbledla jako křída a než stihla vymačknout původně plánovanou omluvu, mladík mohl jasně cítit, že objímá bezvládné tělo. Jediné štěstí, které chudák Ádri měl, byla skutečnost, že tohle neviděl Joseph, protože by se domů dost možná dostal s rozbitým ciferníkem.
A když už je řeč o Joeovi v obchodě...
Ten byl mezi regály naprosto ztracen. Aby taky ne, když všechno, co věděl o knize, kterou jeho drahá a tou dobou už zemdlelá sestřenice chtěla, bylo, že se pravděpodobně týká Kouzelných formulí. Pro prodavače na něj musel být hodně vtipný pohled, protože si v jednom kuse buď za a) rukou projížděl vlasy a tvářil se, že má vše pod kontrolou nebo za b) si mnul nos a snažil se nevypadat moc ztraceně. Nakonec ale musel všechny snahy vzdát, protože ten pitomej regál tam vůbec nebyl. Když v tom uslyšel slova Páně... „Kde jsou učebnice lektvarů, to náhodou nevíš, kámo?“ bylo to nejkrásnější, co se k jeho slechům mohlo dostat. Div že si radostí neposkočil - tady to vypadalo na odborníka. Tím byl očividně blonďák, jak Joseph usoudil, jakmile se přesunul o dvě řady dál. Rukou bezmyšlenkovitě zajel do vlasů a kývl pozdrav na Doriana, kterého asi párkrát viděl. "Někdo rozdává rady ohledně rozmístění knih? A nemohl by mi ten někdo poradit, kde hledat... něco neučebnicového o formulích?" zazubil se tázavě, načež nahodil učebnicový výraz koťátka v krabici a vůbec mu nevadilo to, že chlapce před sebou vlastně ani nezná - nebo si to alespoň myslel.

_________________

Děj se dostává celkem rychle do části, kdy hlavní hrdinka na tři odstavce opěvuje chytací techniku 'playboye' a upřímně musím potupně přiznat, že podobně já smýšlím o Arsenovi - dělá to ze mě normální holku? Zajímavé... A vůbec, celkově to vypadá docela dobře, sice je to totální sračka klišé, ale hej, s hlavní hrdinkou se docela ztotožním... docela dost, obě máme obličej a tak. Ale ona je teda popsaná jako plochá nevýrazná blondýnka, jestli já sem nevýrazná a plochá, tak je asi McKayová na drogách. Dobře, představa McKayové na drogách je fakt cool.
Pokračuju ve čtení, celá do toho zažraná, dokonce tak, moc, že kdyby Ezra jen prošel, asi bych ho poznala až by zalezl za roh a to ve chvíli, kdy bych se nadechla a ucítila jeho no víte... voňavku... to co na sebe kluci stříkaj, víme. Jenže takhle mě ten idiot vezme za ruku (!!! ne za stehno, to je pokrok!!) a stáhne kamsi bokem - vůbec se nezačervenám, protože tohle zrovna udělá ta holka tomu klukovi v knížce, néé...- a začne na mě mluvit. Cožpak mu ta facka nestačila?! A chce, abych byla mrtvá, nebo co?! "Zbláznil ses, Delijahu?!" vyjeknu na celé knihkupectví a vytrhnu mu svou ruku z jeho ruky. Zaklapnu rázně knihu a otočím přední stranou k sobě, přitisknu si ji na hruď a obejmu oběma rukama, zamračím se na něj. "Vůbec nic. Něco do školy." odvětím o hodně tišeji, neuvědomujíc si, že je název knihy docela velkým napsaný i na zadní straně, kterou tak hezky nevědomky Ezrovi ukazuju. Chvíli na něj civím s vražedným pohledem, načež ustoupím o krok ještě do kouta regálů, aby mě nebylo moc vidět a trochu roztěkaně se rozhlédnu. "Co chceš?" vypadne ze mě trochu nabroušeně, ale dál už se na něj nedokážu dívat naštvaně, čistě jen proto, že takovýhle věci vždycky moje vyplašené hormony ještě víc vyplaší a způsobí, že se mi chce brečet. Normální lidi brečí když si něco zlomí, Harringtonová brečí, když vidí někoho, kdo jí chybí, no vážně, jestli už jen kvůli tohohle nepatřím do cvokárny, tak asi nevím. To prostě není normální reakce. Samozřejmě to neznamená, že tady teď před Ezrou bulím, jen se mu prostě nedívám do očí, protože... proto. Chvíli počkám a pokud z něj nevypadne něco fakt šokujícího hned, otevřu zase knihu a začtu se do ní, i když viditelně nejsem tam, kde jsem předtím skončila. Tady zrovna hlavní hrdinka stojí u nemocničního lůžka toho týpka a brečí - asi umírá. OMG co bych dělala kdyby Arsen umíral... okey, tohle je divný Ariano, stop it. ¨
Zvednu k Ezrovi pohled jako bych se ptala, jestli tady ještě furt oxiduje a pak nadzdvihnu tázavě obočí, čekajíc, jestli teda řekne něco, co mi bude stát za to riskování. "Buď stručnej, ne každý se tu může vybavovat se všemi jako ty." zamručím jen tak mimochodem ať už mluví, nebo ještě pořád mlčí. A pak si začnu klasicky jako vždycky ohlodávat spodní ret, nehledejte v tom nic erotickýho nebo tak, jen se nějak musím zabavit a fakt se musím držet, abych tady na něj nevyjela jak hysterka.

_________________

"Nepišti tak, Harringtonová!" zasypel ku spolužiačke. "Veď ti nič nerobím. Navyše, nemusí celé kníhkupectvo vedieť, že sa rozprávame," prehovoril k Ariane a zamračene sa na ňu zhora zadíval. Bol to len on, alebo naozaj všetky dievčatá prestali rásť kdesi na začiatku tretiaku? To, že si Ariana ruku z jeho zovretia uvoľnila mu vôbec nevadilo, skôr by ho prekvapilo keby tak neurobila, a tak svoje zovretie povolil a nechal ju získať späť svoj osobný priestor. Prečo by aj nemal, že? Dôležité je len nepozerať sa tam. "Niečo do školy... to určite," uchechtol sa pobavene. Cez prázdniny sa učili len havrany a Ariana havran nebola. Niet preto divu, že zvedavo uprel svoje oči na knihu, ktorú Ariana tak ochranársky zvierala na svojej hrudi. Trocha prižmúril oči a o krok poodstúpil, aby ten malý nápis prečítal. "Netipoval by som ťa na tento druh literatúry," zasmial sa potichu a pobavene nakrčil obočie, keď sa spolužiačke znova zadíval do očí. Úsmev mu z tváre však rýchlo zmizol, keď ho Ariana prebodla tým svojim chladne vražedným pohľadom. "Nič. Len som si s tebou chcel vysvetliť tú vec... z vlaku. Bola to nehoda. Spadol som!" bránil sa a ruky schoval späť do vreciek nohavíc. Letmo sa obzrel ponad svoje rameno, pretože Arianina paranoia bola očividne nákazlivá, hoci on sa nemal báť čoho. Ezra nebol z čistokrvnej rodiny a nikoho netrápilo s kým sa stretáva alebo nestretáva. Z tohto hľadiska Arianu možno trocha ľutoval, na druhej strane, ona bola na svoj pôvod pyšná, takže nech si jeho dôsledky znáša.
Bokom sa oprel o jeden z drevených regálov precpaných stovkami kníh a mĺčky spolužiačku sledoval ako si číta ten dievčenský román a pozoroval pri tom jej výraz tváre. Vlastne ani nemal potrebu niečo hovoriť. Stačilo mu, že mohli takto pri sebe postávať, ostatne aj v časoch, keď sa ešte kamarátili, nebolo ich kamarátstvo založené na nepretržitej konverzácii. Ticho medzi nimi fungovalo rovnako dobre a Ezrovi sa to páčilo. Chýbalo mu to a keby ho Ariana nevyzvala k slovnému prejavu, asi by naďalej mlčal a len ju pozoroval. "Nemusíme sa vybavovať, keď nechceš," pokrčil ramenami. "Si slobodná bytosť. Môžeš pokojne odísť, ak sa ti moja spoločnosť nepáči," odvetil potichu a človek, ktorý ho poznal, mohol v jeho hlase začuť akýsi nabručený podtón. Pohľadom skĺzol na svoje topánky, pretože dobre vedel, že by si v jeho očiach Ariana mohla ľubovoľne čítať. Nespokojne našpulené pery ho mohli však tak či tak prezradiť.

_________________

Ethan byl rád, že se otravného kytičkáře zbavil a mohl si znovu nerušeně číst, což bylo o pár okamžiků později opět přerušeno tím samým dotěrným hlasem se stejně příšerným oslovením. Ethan potlačil chuť mladíkovi vysvětlit, že není rozcestník ani prodavač, ale než stačit kohokoliv poslat do háje, objevil se v uličce ještě další ňouma, co se ztratil v literatuře. Děláte si ze mě legraci?! Ethan na oba dva koukal zcela nechápavě, a to i přes to, že se jeden tvářil jako opuštěné štěně a druhý jako kotě v krabici od bot. Vypadám snad jako charita? Ethan nakonec usoudil, že nemá smysl ty dva urážet nebo plýtvat drahocenným dechem na odpovědi, které po něm požadovali. Opatrně zaklapl knížku, kterou držel v dlaních, a po chvilce váhání se rozhodl odlepit od regálu i s ní, takže měl zřejmě v úmyslu si ji zakoupit společně s učebnicemi, které potřeboval. „Učebnice lektvarů jsou hned vedle bylinek. Logicky.“ Odtušil nevrle směrem k Dorianovi, okolo kterého brzy prošel, aby mu ukázal cestu. „Něco neučebnicového o formulích… Povzbuzující kouzla nebo Extrémní zaklínadla, případně Kvintesence: Hledání pravdy, a to by mělo být… tady,“ zapátral očima po regálech, než mladíkovi ukázal směr. Na chvilku se zarazil, protože měl dojem, že v jedné z uliček zahlédl svou mladší sestru, ale to se mu určitě muselo jen zdát. „Spokojení?“ zadíval se na oba ztracence s úšklebkem a sám se natáhl v jedné z uliček pro učebnici, kterou potřeboval do šestého ročníku.

_________________

Možná jsem byl trochu bídák, když jsem si to otravování nebohého Ethana užíval, jenže ono bylo docela komické sledovat, jak se tváří. Takže když ke mně blonďák zase zvedl pohled, zamrkal jsem jako nevinnost sama a nasadil jeden ze svých nejlepších úsměvů, snad abych ho donutil nemračit se. Jenže to platilo spíš na holky, že jo. Občas.
Když se navíc objevil ještě jeden kluk, co se toho chudáka začal ptát na knížky, musel jsem sklonit hlavu, aby nebylo vidět, jak se pitomě uculuju. No jo, jenže ten blonďák vypadal jako intelektuál a intelektuál v knihkupectví, to se rovná jednoduše získané pomoci. „To je černá magie, já je tam předtím neviděl, fakt!“ zahlásil jsem, když mě Ethan nasměroval do regálu hned vedle knih s bylinkami. Teď jsem je tam opravdu zahlédl, ale předtím tam určitě nebyly. Prostě se tam najednou objevily, tak.
„Dík, kámo, fakt to máš u mě,“ pronesl jsem po chvíli, když jsem ulovil potřebnou učebnici, a znovu vyhledal chudáka Ethana. Když jsem spatřil, pro jakou učebnici se natahuje, obočí mi vylétlo vysoko na čelo. „Čéče, ty ale nechodíš do Bradavic, nebo jo? Bys mi byl určitě aspoň povědomej, hele,“ broukl jsem zamyšleně a sjel mladíka zkoumavým pohledem. Ne, tohohle jsem určitě nikdy předtím neviděl. Ale vypadalo to, že má namířeno do stejného ročníku, jako já. Pokud ovšem tuhle učebnici nekupoval třeba nějakému sourozenci. I to bylo možné. Nebo nemusel chodit do Bradavic, že jo.

_________________

Nad Zmijozelem už jsem se raději nijak nevyjadřovala, poněvadž představa jeho jako zrzavého člověka s plnou tváří pih mi k němu nejen vůbec neseděla, ale hlavně mě poněkud rozesmávala. A nehodilo se přeci, abych se smála někomu tak významnému!
"Určitě jo," odkývala jsem ještě jednou odvahu Arsenova otce, načež jsem si jen tak v duchu pro sebe dodala, že já bych ji neměla.
Následně už jsme se skláněli nikoliv nad rodokmenem Olšenků, ale nad mým vlastním. Babička se děsně ošklivě šklebila i z pidiportrétu, sestra Page měla stejně jako její máti nos parádně nahoru, a já? Já tam vypadala jako dokonalý obrázek poděšené malé holky. Prostě paráda. "Radši bych malou a normálnější," přiznala jsem bez obalu a zašklebila se. Ne že bych byla se svou rodinou zas tolik nespokojená, ale lhala bych, kdybych popírala, že těm, kdo jsou třeba klidně z mudlovských rodin, ale mají malou, milou rodinku, vlastně závidím. "Vlastně bratrance, mladšího a staršího bráchu a starší sestru," doplnila jsem naprosto nepotřebné informace,"a zrovna ta mladší sestra mi chybí. Ale musí to být fajn." Následoval úsměv. Který poněkud zvadl, když Quinn na Notty reagoval tak překvapeně. Byla jsem totiž zvyklá, že většině lidí to jméno něco řekne, ne-li dokonce, že v nich vzbudí určitý respekt nebo dokonce strach. Zvlášť pak v těch, kdo si ještě matně pamatovali na mého pradědu. Ale nakonec, Quinn přeci neměl povinnost vědět o všech a všem, co se v čistokrevném světě šustlo, a i když Notti byli kdysi vážně hodně významní, dnes už jejich jméno skutečně upadalo do historie.
"Takovou tetu bych brala, má totiž pravdu," zabrblala jsem potichu pod neexistujícími vousy (o nichž jsem tedy mimochodem doufala, že nikdy existovat nebudou) a doufala jsem, že mě nikdo neslyší.
"Já si myslím, že spousta těch věcí je nějak, ehm, upravená," pokrčila jsem rameny, "ale kdyžtak jsem nikdy nic takového neřekla." Následovalo opatrné rozhlédnutí kolem, jestli náhodou něco z tohohle neslyšely nepovolané uši. Což sice neslyšely, ale u dveří jsem zpozorovala podezřele povědomou postavu, která se během chvíle ukázala jako otec.
"Eehm, Qui...eh, teda, Arsene, já už budu asi muset," vypadlo ze mě, zatímco jsem těkala pohledem od Mrzimora k otci a zase zpět. A s omluvným výrazem jsem pokud možno co nejrychleji vyklidila pole. Urážky Arsena kvůli původu jsem vážně nehodlala poslouchat.

>>>

_________________

Arsen otevřel naprázdno pusu a trochu lítostivě zůstal koukat za Anabelle, když si zničehonic vzpomněla, že by už měla být jinde. Teprve pak ho maličko zahlodalo, jestli neřekl něco špatně. Belle byla na povídání celkem fajn a ještě nestihli zdrbnout sourozence.
"Jo, jasně, samozřejmě," mávl poněkud opožděně rukou - nějak by ho nejspíš ani nenapadlo rozhlašovat "hele, Anabelle Howellsová se zmínila trochu křivě o čistokrevných rodinách, není to legrace, hehehe?". Kousl se do rtu a chvilku bojoval se zpětnou analýzou toho, co všechno plácl. Koneckonců, měl jistý dar popouzet holky, aniž by si to uvědomoval, bohužel.
Zhluboka se nadechl, povzdechl si a rezignovaně se poškrábal na zátylku. "Měj se," hlesl, když už tam dávno nebyla. Škoda, že byl trošku nevšímavý v tom, aby zmerčil přítomné rodiče.

Trochu naslepo se vydal zkusilt ulovit nějaké ty předepsané učebnice ze seznamu. Když už nic jiného, všiml si kudrnatého Thymea (MH: jakože teda předpokládám, pět let stejný ročník i kolej, asi ho teda mám znát, nevím...) a napadlo ho prozíravě, že by se mohl nechat volně inspirovat a navšívit alespoň stejné komínky knih vyskládaných do nemožných výšek, ovšem v tu chvíli se po celém knihkupectví rozlehne nezaměnitelné vyjeknutí.
Arsen povytáhl obočí. Že by tu někde byla Harringtonová, potažmo Ezra? Po hlase se maličko zvídavě proploužil kolem několika regálů... no, zkrátka netrvalo dlouho a dotyčné dva objevil, i když Ariana byla beztak v šatech a s jistými fyzickými dispozicemi dost nepřehlédnutelná.
Každopádně si ještě nevšiml toho, do jakého oddělení to zabloudil.
"Ehm, nazdar." Přelétl očima scénu a mírně zrozpačitěl. "Neruším?" První, co ho totiž napadlo, bylo, že Ezra si od Ariany žádá nějaké tipy na čtení - přičemž název knížky, kterou Ariana držela, byl výjimečně dobře čitelný (když pomineme všechny ty kudrlinky a obecně hrozně lamí obálku).

_________________

Protočím oči. Kdybych chtěla pištět, tak už dávno Ezra neslyší, tak nevím, co blbne. Jasně, že by mě netipoval na tenhle druh literatury, já sama bych se na tenhle druh netipovala! Fuj to je! Ale nechám si to... milášek. Pak se dá do vysvětlování a mě z toho zamrzne totálně všechno - orgány, i neorgány. Ehm. Já nechci vědět jak to bylo! Nechci na to ani myslet! Víte proč? Protože si pak představím, co by bylo, kdyby tehdy na Ezrově místě byl třeba Arsen a to. Není. Zdravý. Nic mu na to neodpovím. Nevím co bych na to měla říct. Jen se mi ve tváři vystřídá škleb nespokojenosti, pak radost, pak totální mrtvolnost a pak... zase mrtvolnost. Usadí se to na mrtvolnosti - to by bylo, abych své uvažování zakončila úsměvem! Fuj to je! Zase. Na rozdíl od něj si ale já to ticho zas tak moc neužívám, hlavně proto, že prostě bejt někde potichu s klukem a zírat na něj, to je pro mě prostě divný. Není to to, co bejvalo. Člověk najednou musí uvažovat nad tím, jestli takhle kouká i na Olssonovou, a jestli takhle kouká na Darrela, a jestli takhle Darrel kouká na Arsena, a ten jestli tak kouká na Rodwella a prostě přemýšlení by do takového ticha nemělo patřit.
Když mi pak řekne, že klidně můžu odejít, donutí mě se na něj pořádně zamračit. Proč to říká! To je jako by o mou společnost nestál! To bylo fakt hnusný. Nicméně nemusím ani koukat do jeho očí abych poznala, že můj odchod asi není přesně to, co by si přál. Tiše si povzdechnu a chvíli na něj zírám tak, jako on předtím zíral na mě a čím víc si uvědomuju, jak dobří jsme byli kamarádi a jak už nejsme, tím víc mám chuť brečet a obejmout ho. Už už se nakláním, pomalu, jako bych pořád váhala, když tu se z čistajasna zjeví... Quinn. Ten Quinn. Okamžitě se narovnám a zamítnu plán na objímání Ezry - moje srdíčko teď totiž chce naprosto něco jiného, než objetí od přítele. OMG. Quinn. Fajn, Ariano, dýchej. Ty nedýcháš! Dýchej!
Začnu se v duchu napomínat a pokusím se na něj přestat zírat jako na boha - i když lehký to není. Dokážu si představit, že Ezra teď protáčí oči, ale jediné, na co se zmůžu takhle rychle je "Yeu!" jo. Přesně - celý roky si plánuju, co mu řeknu a jak mu to řeknu a když na to přijde? Vypadne ze mě Yeu! Oh my Salazar. Tak jo, je čas jednat Ariano. Narovnám se, pohledem zatěkám kolem, knihu sevřu ještě víc, ale jediné, co se stane, když se na Quinna znova podívám, je to, že se mi na sekundu udělá černo před očima a hlasitě se praštím zády do nejbližší zdi za mnou. Bravo Harringotnová! Před Quinnem si ještě neomdlela! Ale už je to podruhý, co téměř. Bravo. Nicméně rána od nárazu mě donutí jednat. Přechytnu knížku do jedné ruky a tou chytnu pro změnu Ezru za zápěstí, druhou Quinna a oběma tak nějak nešikovně švihnu do ještě temnějšího zákoutí regálů. "Chcete snad, aby mě zabili, nebo co?!" vyjedu na ně, když je začnu zcela bezdůvodně podezřívat z toho, že se na mě domluvili aby se tu zjevili a přiváděli mě do rozpaků. "Totiž, ahoj Arsene..." odkašlu si za prudce na něj zamrkám, načež mě moje druhé já začne mlátit pánvičkou, což způsobí, že mi jako vždy divně cukne oko. Vrhnu zoufalý pohled na Ezru, jako ať sakra něco udělá! "Někdo nás mohl vidět!" vypadne ze mě krapet hystericky a ano, teď to vypadá, že mám rozdvojenou osobnost, když já nevím, jestli mám dřív slintat a omdlévat, nebo vyvádět a řvát. Nakonec se otočím tak, abych byla v zákrytu za Ezrou a Quinnem - diky bohu že jsou oba vyšší - a zase obejmu onu knížku, tentokrát pevněji a níž, jako bych dávala Arsenovi povolení zírat tam, kam Ezra zírat nesmí. Neptejte se - puberťačka logic. "Co potřebuješ?" vyskočí ze mě další moc dobrá otázka takovým neutrálním tónem, jako bych se snažila chovat k němu lhostejně - protože tak to dělá ta holka v knížce, kterou držím. Vážně, kdy si přestanu brát příklad z těhle blbostí... "Ezra má holku! Já to nejsem!" prohodím jen tak mimochodem, neuvědomujíc si, že ze mě lezou totální shity. Asi proto, že doufám, že se tak Ezra bude tvářit a dokáže, že VŮBEC nejsem zadaná a že mě Arsen MŮŽE pozvat na ples, protože tínejdžerky v mý situaci nemyslí asi na nic jinýho - dobře, možná na jednu věc, ale to sem tahat nechci. Prostě pokud chcete vidět názornou ukázku toho, co se stane s vaší mladší sestřičkou až se dostane do puberty a zabouchne se do někoho, navštivte oddělení románů pro dívky - je to zdarma. Na chudáka Ezru hodím takový pohled jakože mi má buď pomoct, nebo umřít.

_________________