Harry se pousmál a pokýval hlavou. „Jasně, že se uvidíme i o prázdninách,“ přitakal. O prázdninách měl o něco volnější program, takže mohl věnovat víc času volnočasovým aktivitám a přátelům, včetně Saoirse. A navíc mu s ní bylo dobře, v její společnosti se cítil uvolněně a rozhodně se nenudil.
No a pak přišla ta chvíle přiznání. Harry od sebe raději odsunul stranou hrnek s kávou, aby jej nepřevrhl, až se tu hrůzu dozví, a pobaveně se zašklebil, když jej Saoirse ujistila, že nevede tajný život kriminálníka. „No jenom aby,“ podotkl, ale víc už nic neříkal a netrpělivě čekal, co z jeho kamarádky vypadne. Přitom pozoroval její obličej a sám se tvářil docela zvědavě, ale zároveň starostlivě.
Informace, že má Saoirse šestiletého syna, nejprve zkratovala rozvody v Harryho mozku, takže jen zamrkal a oněměle na ni zazíral. Nějak si doteď nedokázal představit, že by měla dítě, natož šestileté... Podrbal se ve vlasech, naklonil hlavu ke straně, a dlouze zvažoval, co na to říct. Na jednu stranu cítil, že by rád vztekle vybuchl a vyčetl jí, proč mu to neřekla, na druhou stranu chápal, že k tomu mohla mít vážné důvody. Nakonec se udržel a vztekat se nezačal, což u něj bylo něco, co by zasloužilo medaili. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal se prostě, protože to nechápal. Mít syna přece nebylo prokletí, nebylo na tom nic špatného, nebyl důvod, proč... Nebo se za něj snad styděla? Harry to moc dobře nechápal.

_________________

Když to Saoirse řekla nahlas, zadívala se pátravě na Harryho, aby si povšimla případné negativní reakce, ale zdálo se, že se docela drží. Do hlavy mu neviděla, netušila, jak moc se snaží odolávat výbuchu, nicméně doufala, že si to nechá dál vysvětlit. Když pak položil tu otázku, v duchu si trochu oddechla, ale navenek se stále tvářila nejistě. Chvíli mlčela a snažila se nějak urovnat v hlavě slova, kterými by to vysvětlila.
„Nejdřív chci, abys věděl, že to není tak, že bych se za Lea styděla nebo tak. Zbožňuji ho tak, jak jen matka může, je úžasný a chytrý, někdy až moc…“ Saoirse se na chvíli odmlčela, protože přicházela ta těžší, bolavější část. „Což má po svém otci. Charles je… byl…“ opravila se a v tu chvíli jí hlas trochu zakolísal, „skvělý člověk. Čestný a loajální a nenáviděl nespravedlnost. Takže když se začaly formovat odmítavé postoje vůči mudlům a mudlorozeným kouzelníkům, Charles byl přirozeně jeden z prvních, kdo se postavil na odpor. Samozřejmě jsme se kvůli tomu hádali, měl doma malého syna, neměl právo…“ Saoirse zatnula ruce v pěst, až jí klouby zbělaly, a pak k nim sklopila pohled a pomalu je uvolnila. „Ale stalo se. A mě to zničilo, takže jsem se pak na Lea upnula a odmítla jsem byť jen myšlenku na to, že by se něco stalo i jemu. Uznávám, v jednu dobu jsem nejspíš byla nanejvýš paranoidní a patrně mi to ještě teď místy zůstalo, ale…“ povzdechla si a s mírnými obavami zvedla zrak zpět k Harrymu. Nebylo to nic nepochopitelného, a tak doufala, že to přijme a vyrovná se s tím, ale stejně v ní to semínko strachu bylo a klíčilo.

_________________

Harryho kupodivu celkem uklidnilo ujištění, že se Saoirse za svého syna nestydí, takže se letmo pousmál a pokýval hlavou, protože byl rád, že to tak není. Moc totiž nechápal rodiče, pro něž byla jejich ratolest spíš přítěž, než radost. Zádrhel přišel ve chvíli, kdy Saoirse zmínila svého manžela a promluvila o něm v minulém čase. Harry nakrčil čelo, ale nic neříkal, jen poslouchal... a že bylo čemu naslouchat. Ten příběh se mu ani trošku nelíbil a bylo mu líto, čím si Saoirse musela projít. Kdyby to věděl... No, nevěděl, co by udělal, ale minimálně by tu pro ni mohl být, kdyby potřebovala něčí rameno k vyplakání, nebo prosté přátelské objetí.
„To mě moc mrzí,“ prolomil nakonec ticho, které nastalo, posunul se blíž k Saoirse a prostě jí objal. „Neměl jsem tušení, čím sis prošla, muselo to být těžké,“ hlesl a povzdechl si nad uvědoměním, že život vážně není žádná procházka růžovou zahradou, jakou si maloval, když byl mladší. Život někdy člověku hází klacky pod nohy... nebo ne klacky, spíš ostnatý drát.
„Kdybys cokoliv potřebovala, tak stačí říct, hm?“ pokusil se Harry nakonec o povzbudivá slova a Saoirse ze svého objetí zase pustil, pokud se k němu tedy vyloženě netiskla. „A když už teď o Leovi vím, nebude mi vadit, když ho někdy přivedeš s sebou, určitě je to šarmantní mladý muž,“ pousmál se.

_________________

Saoirse možná věřila, že to Harry bez problémů pochopí, ale určitě nečekala to objetí. Nicméně neprotestovala, naopak se zdálo, že se i trochu uvolnila a vydechla si. Jistým způsobem to, že se Harrymu svěřila, bylo i osvobozující, takže i snad byla nakonec ráda, že se k tomu odhodlala a udělala to. „Děkuju,“ broukla pak vděčně a rozhodně to nebylo myšleno jen na tu nabídku pomoci, což se Saoirse pokusila dát Harrymu pohledem najevo, když se pak od ní odtáhl. Znamenalo to pro ni dost. Při slovech o Leovi se pak pousmála a přikývla. „Obávám se, že se ti bude líbit, roste mi z něj famfrpálový fanoušek,“ zamrmlala rádoby nespokojeně, protože Harry už určitě věděl, jak se to má s ní a famfrpálem, potažmo celým létáním. Ale její vlastní postoj rozhodně neznamenal, že by svému synovi jeho zálibu upírala, naopak se ho snažila podporovat, ačkoliv z ní měl Leo většinou srandu, protože tomu naprosto nerozuměla.
Po chvilce se Saoirse natáhla pro Harryho ruku a zlehka mu ji stiskla, přičemž se nejistě usmála. „Ještě jednou děkuju. A omlouvám se. I za to, žes dneska určitě nic takového nečekal, co?“ Ona s tím koneckonců také nepočítala. Ale člověk míní, osud mění.

_________________

Harry se jen usmál, protože neměl pocit, že by mu Saoirse měla za něco děkovat. Byl by hlupák, kdyby se na ní naštval a začal se jí stranit - tak by akorát přišel o dobrou přítelkyni, navíc k takovému chování neměl sebemenší důvod. Dobře, trošku se ho dotklo, že mu o synovi neřekla, ale teď to konec konců napravila a lepší pozdě, než nikdy.
Když pak Saoirse zmínila, že se mu její syn bude zamlouvat, protože je blázen do famfrpálu, Harry se potěšeně zazubil. „No vidíš, to je super,“ pokýval hlavou a upřel na kamarádku pohled. „Jestli ho baví famfrpál, můžeš ho někdy vzít k nám na hřiště, aby se podíval na trénink,“ mrknul na ni. „A do zákulisí, kam fanoušci obvykle nevidí,“ navrhl velkoryse, protože proč by to neudělal, že. Byl ochotný také toho špunta povozit na koštěti, ale nechtěl vyhrknout moc návrhů najednou, aby to nevypadalo, že je do toho poznávání malého Lea až moc divý. Jen byl rád, že se kluk zajímá o famfrpál, no.
Jakmile se Saoirse dotkla jeho ruky, Harry sklopil pohled, pousmál se a nakonec se na svou společnici zase zadíval. „Nečekal,“ přiznal a pokrčil přitom rameny, „ale jsem rád, že ses rozhodla říct mi o něm,“ dodal upřímně a její ruku stiskl na oplátku.

_________________

„To bys udělal?“ zatvářila se Saoirse překvapeně, když Harry nabídl, aby někdy vzala Lea za ním na trénink, načež se pousmála, protože to prostě od něj bylo hezké, ne že ne. „Pokud to jde, tak by to někdy šlo… jestli se tedy dokážeš smířit s tím, že ti pak Leo pravděpodobně nedá pokoj, dokud ti svými otázkami nevymluví díru do hlavy,“ upozornila ho pobaveně, poněvadž znala svého syna a věděla, že něco takového by pro něj byl zážitek. Takže pokud by si to Harry náhodou nerozmyslel, určitě té možnosti hodlala využít, aby Leovi udělala radost.
Saoirse pak ještě chvíli Harrymu tiskla ruku, načež tu svou zase stáhla, aby to náhodou ještě nezačalo být divné. „Já jsem ráda, žes to vzal tak dobře. Mrzelo by mě, kdybychom se kvůli tomu nějak odcizili, protože mi na tobě, jako na kamarádovi, opravdu záleží. Navíc neznám nikoho jiného, z koho bych mohla vstřebat kofein už jenom tím, že se na něj dívám,“ prohlásila s nadsázkou a zvesela se uculila.

_________________

Harryho trošičku zaskočilo Saoirsino překvapení, protože nevěděl, proč by to neměl udělat. Vždyť přece učil děti v Bradavicích, s tímhle měl bohaté zkušenosti. A navíc šlo o jejího syna, kterého sice zatím neznal, ale neměl důvod, proč ho nechtít poznat. „Samozřejmě, vždyť to je maličkost,“ ujistil tedy kamarádku nakonec a věnoval jí úsměv. „Já myslím, že ho zvládnu. V Bradavicích bylo takových plno,“ dodal ještě pobaveně a pokrčil rameny. A pořád bylo lepší zvládat jednoho zvědavého hocha, než bandu roztěkaných prváčků.
Když ho Saoirse popíchla, Harry se pobaveně zašklebil a jemně jí šťouchnul do žeber. „Jsi nějaká drzá,“ podotkl rádoby dotčeně, ale pak se zase zazubil. „Vždyť přece nemám důvod brát to špatně, ne? Mít dítě není zločin, rozhodně jsi v mých očích nijak neklesla, takže ať tě něco takového ani nenapadá, hm?“ mrknul na ni, protože nechtěl, aby si něco takového myslela. Jak už bylo zmíněno, Harryho trošku mrzelo, že se o Leovi dozvěděl až teď, ale Saoirse to zatajování odpustil prakticky v momentě, kdy mu tu novinku sdělila. Vždyť to byla jeho dobrá kamarádka a na tom, že má syna, není nic špatného. Vlastně jí to možná trošičku záviděl, obzvlášť když si uvědomil, že on touhle dobou už taky mohl mít škvrně... Ale ten trouba Morgan byl holt větší šťastlivec. Harry se, ponořen do vlastních myšlenek, na okamžik zamračil a prsty začal žmoulat lem svého svetru.

_________________

Ona byla jedna věc děti učit, druhá věc vzít jednoho prcka na svůj trénink. Saoirse samozřejmě nepochybovala o tom, že by to Harrymu s dětmi nešlo, to by jinak asi nevzal flek v Bradavicích, ale tohle bylo trošku něco jiného. „Pravda,“ připustila pak, „a trochu se děsím té chvíle, kdy dovedu svou třídu ke zkouškám OVCE a pak najedu na prvňáčky.“ Do té chvíle sice ještě pořád zbýval více než rok a za tu dobu se mohlo leccos stát, ale Saoirse přemýšlela dopředu. Ne že by nerada pracovala s mladými žáky, ale šlo o lektvary. I těm starším se občas něco nevyvedlo, co teprve ti jedenáctiletí… „Takže se pak domluvíme, hm?“ broukla nakonec ohledně té návštěvy na tréninku a pousmála se.
„To bych si nikdy nedovolila,“ uculila se Saoirse, přičemž se zatvářila rádoby ublíženě, když se jí dostalo šťouchnutí do žeber. Pak se nicméně zatvářila vážně. „Asi nemáš. Ale už se mi na to jednou podařilo doplatit. Sebastian to o Leovi zjistil zřejmě později než měl, a myslím, že i to byl částečně důvod, proč jsme se od sebe… vzdálili.“ Dalším důvodem bylo to, že Sebastian očekával to, na co tenkrát Saoirse ještě nebyla připravená, takže to mezi nimi prostě vyšumělo, což ji doteď mrzelo, protože vážně nechtěla Sebastianovi ublížit. Ale stalo se. A teď byla ráda, že se něco podobného nestalo s Harrym.
Protože Saoirse Harryho pozorovala, neunikla jí změna jeho výrazu, což ji donutilo starostlivě svraštit obočí, a když si povšimla, že si žmoulá svetr, znovu se natáhla pro jeho ruce, aby je sevřela ve svých. Nebylo složité si domyslet, jakým směrem se odebraly jeho myšlenky, vzhledem k tématu, které probírali doteď. „Taky se jednou dočkáš, hm?“ broukla potichu a povzbudivě, přičemž se jemně pousmála. Nehodlala ho nechat utápět se v něčem takovém.

_________________

Harry se pobaveně zašklebil, když se mu Saoirse svěřila s obavami z učení prvního ročníku. „Neboj se, to zvládneš - ve třídě je máš aspoň pod dohledem a nemusíš se stresovat tím, že ti někam odletí a zabijou se,“ usoudil a říkal to tónem, jako by o nic nešlo. Prostě no big deal. „Ale vážně - prvních pár hodin je fakt nářez, pokud nebudeš mít štěstí na extra klidný ročník, ale pak se to srovná. Jen jim nesmíš dovolit, aby ti skákali po hlavě a dělali si, co chtěli,“ pokusil se poradit, ale nepochyboval o tom, že Saoirse ví, jak na to, vždyť konec konců už nějaký ten pátek učila a Harry zastával názor, že puberťáci jsou někdy horší, než ti mrňousové.
Na návštěvu tréninku a to, že se pak domluví, Harry souhlasně pokýval hlavou. „Jasně, času dost. Ale určitě s tím budu počítat,“ ujistil ji a doufal, že se neupsal k něčemu hroznému. Ale na Lea byl zvědavý a neviděl jediný důvod, proč by se Saoirsin špunt nemohl přijít podívat na trénink Applebyjských šípů.
Když se Saoirse rozpovídala o Sebastianovi a jeho zjištění o Leovi, Harry zamyšleně nakrčil čelo. „Jako Sebastian Scott?“ zeptal se, protože si v tu chvíli vůbec nebyl jistý, zda mluví zrovna o tomhle Sebastianovi. „To mě mrzí,“ zamumlal pak, ale možná kdesi hluboko v jeho nitru... možná tam zazářilo drobné světýlko uspokojení, ačkoliv neměl nejmenší důvod ani potřebu v čemkoliv soupeřit se Sebastianem nebo jinými chlápky, že. „Každopádně za to, že máš syna, ti přece nikdo hlavu neukousne... Myslím, že nemáš důvod tajit jeho existenci, Saoirse,“ zamumlal nakonec a povzbudivě se pousmál. Chápal, že se k tomu klukovi zřejmě váže spousta bolestivých vzpomínek na jeho otce a že je to celé dost citlivé téma, ale na druhou stranu, čeho Saoirse docílí tím, že bude Leovu existenci držet v tajnosti?
Harry se nepatrně ušklíbl, když se ukázalo, že Saoirse zřejmě dokáže hravě odhadnout, co se mu zrovna honí hlavou... Podíval se na ni a pokrčil rameny. „Možná,“ hlesl nevesele, protože byl toho názoru, že se spíš nedočká, než dočká. Neměl pocit, že by byl zralý na to, aby nějaké ženě bezmezně důvěřoval natolik, aby to vedlo k založení rodiny... Audrey mu zkrátka ukázala, že to není tak jednoduché a že rozhodně není dobrý nápad bezhlavě se zamilovávat a hned své drahé polovičce bezmezně věřit. Harry se naopak stáhl do sebe a do žádného dalšího vztahu se nepouštěl, protože nechtěl. Nechtěl si znovu projít peklem.

_________________

„Přesně ten,“ přikývla Saoirse na Harryho dotaz ohledně Sebastiana, načež nejistě pokrčila rameny. „Myslím, že tě to nemusí mrzet, to je prostě život. Ono to není tak, že bychom se spolu vysloveně nebavili, ale už to není s takovou vřelostí jako například s tebou a je v tom spíše zdvořilost. Když už jako učíme na stejné škole, nebudeme se přeci k sobě chovat, jako by ten druhý neexistoval, že…“ Nicméně kdyby se měli vídat jen tak na ulici, Saoirse si byla skoro jistá, že by Sebastian raději přešel na druhou stranu a dělal, že ji vlastně vůbec neviděl. Anebo to možná viděla jenom moc černě. „Asi už nemám,“ připustila pak zdráhavě, protože ze zajetých kolejí se přece jen nevyjíždělo zrovna snadno. A ona se tenkrát prostě o Lea bála, možná podloženě, možná ne, každopádně jí to přetrvalo až doteď. Možná teď ale secvakla jakýsi pomyslný vypínač a její přístup se k tomu zlepší, těžko říct, to se teprve uvidí.
„Harry…“ broukla pak konejšivě, protože se jí jeho tón nijak nezamlouval. „Ty jsi přece skvělý muž a já být na Audreyině místě, tak se tě držím jako klíště,“ pousmála se a pak se trochu rozpačitě zarazila, když jí došlo, jak by se dala vyložit její slova. „Chci říct, že by každá žena měla být s tebou šťastná. To, že to s Audrey nevyšlo… je hloupé to říct, ale třeba to tak mělo být. Třeba na tebe někde čeká ještě někdo lepší. Jenom ji najít, hm?“ zatvářila se povzbudivě, poněvadž neměla v povaze, aby nechávala své kamarády trápit. A Harry byl… Harry. Momentálně asi nejlepší přítel, jakého tady v Anglii měla. Takže se k němu naklonila a tentokrát objala na oplátku ona jeho, protože slova byla někdy zbytečná.

_________________