Manny se pousmál, když se dozvěděl, kde pracuje Jordan, a pokýval hlavou, že jako bere na vědomí. ~Tam jsem měl akorát krátkou praxi,~ zamumlal, protože jinak to oddělení skoro neznal a už vůbec si nepamatoval lékouzelníky, kteří tam pracovali. Navíc, JD byla mladá a bylo dost možné, že tam tehdy ještě ani nepracovala, kdo ví.
~No, to máte zřejmě pravdu,~ přikývl s úsměvem, když prohlásila, že kdyby ji ta práce nebavila, nedělala by ji. Manuel promíchal svou chladnoucí kávu a znovu se napil, protože úplně studené kafe pil jen opravdu nerad. ~Mně jednou jeden kolega řekl, že lékouzelníky se lidé rodí. Že na to člověk prostě musí mít určitý talent, určité předpoklady, a já myslím, že měl pravdu. Já ty předpoklady nemám,~ zakroutil hlavou. ~Ne že bych neměl rád lidi, ale ta práce mě zkrátka nenaplňovala tak, jak by měla. Mě naplňuje umění, hudba,~ rozpovídal se s letmým úsměvem na rtech, čímž vlastně skoro odpověděl na její další otázku. ~Doposud jsem byl, řekněme... umělec na volné noze. Ale zrovna mi přišel dopis z Bradavic - hledali tam sbormistra, tak jsem se ozval a vypadá to, že řediteli se zamlouvám. Tak to zkusím,~ vysvětlil spokojeně a bylo na něm vidět, že se na tu práci vyloženě těší. Že se těší, až konečně navštíví Bradavice. A to ho přivedlo k dalšímu tématu konverzace. ~Slečno, vy jste v Bradavicích asi studovala, že? Jaké to tam je?~ ptal se zvědavě, dávaje tak najevo že ne, on v Bradavicích rozhodně nestudoval.
Dojedl poslední kousky palačinek, decentně si otřel rty ubrouskem, aby se ujistil, že nikde nemá šlehačku nebo čokoládovou polevu, a dopil kávu. Ale protože tu vedl celkem zajímavý hovor a Martín stejně někde pobíhal za prací, zatímco on neměl na práci vůbec nic, rozhodně se prozatím nezvedal. Už si ale nedal další hrnek kávy, tentokrát si objednal jen kaktusový džus, který Manny naprosto zbožňoval.

_________________

JD pokývala hlavou, v nemocnici se hold museli minout a když tak nad tím uvažovala trochu déle, Manny musel být starší takže to dávali i smysl, že si ho nepamatovala. I když tam mohl být už v době její praxe, pokud se totiž v nemocnici někdo nezdržel moc dlouho, nepamatovala si ho, protože kdyby si měla pamatovat všechny, kteří tam kdy byli, asi by měla obrovskou hlavu.
Jordan se uchechtla, ale musela uznat, že Mannyho kolega měl asi pravdu. JD tahle práce opravdu naplňovala ač skoro celá její rodina pochybovala o tom, že by se jako lékouzelnice udržela, protože moc dobře věděli, že ne na všech jí záleželo. ~Jistě, to chápu. Znám mnoho lidí, kteří se nakonec rozhodli dělat něco jiného,~ přiznala poté s menším úsměvem. Při zmínce o Bradavicích tázavě povytáhla obočí nahoru, slyšela správně? Očividně ano. Raději upila chladnoucí kávy a naházela do sebe zbytek snídaně než se konečně rozhodla odpovědět na Mannyho otázku. ~"Studovala, ano. Je to tam nádherné, určitě se vám to tam hned zalíbí,~ broukla pak s úsměvem. ~Každý si tam přijde na své, každému se líbí něco jiného než tomu druhému.. Musím vás však upozornit na pohyblivé schodiště, někdy sice nic nedělají, ale několikrát se mi stalo, že když jsem někam pospíchala, rozhodli se prostě přetočit někam jinam," Jordan to teď připadalo vtipné, což značil i její úsměv, ale v tu dobu kdy někam pospíchala to zas tak vtipné nebylo. ~Můj bratr tam teď studuje, po prázdninách půjde do druhého ročníku. Jinak děti jsou prostě.. děti. Někteří se chovají lépe, některé hůře,~ dodala s pokrčením ramen. Už se nemohla dočkat až Nath přijede zpátky a když nad tím uvažovala trochu déle, neříkali jí rodiče, že přijede dneska? Hmm.

_________________

Manny souhlasně pokýval hlavou. ~A zřejmě je to dobře,~ zkonstatoval na prohlášení, že zná Jordan spoustu lidí, kteří se nakonec rozhodli nejít cestou lékouzelníků a začali se věnovat jiné práci. Kdyby on jako lékouzelník zůstal, určitě by příliš k užitku nebyl, minimálně si to o sobě myslel. Manuel zvládal zachraňovat životy, to ano, ale neměl pro práci v nemocnici ten správný cit. A navíc vždycky, když odcházel z infekčního oddělení, měl zoufalý pocit, že se na něj nachytaly všechny infekce světa.
Když se pak jeho společnice rozpovídala o Bradavicích, Manu se zaposlouchal do jejích slov a letmo se přitom usmíval, protože představy, které mu náhle vytanuly před očima, se mu zamlouvaly. ~Jsem neskutečně zvědavý,~ přiznal s přikývnutím. ~A jsem si celkem jistý, že se mi tam bude líbit.~ Jen tam nebude Martín, to byl jeden výrazný mínus. ~Na to schodiště si dám pozor, děkuju za upozornění,~ uculil se vzápětí pobaveně.
Při zmínce Jordanina bratra povytáhl Manuel překvapeně obočí. ~Váš bratr? Ale ve sboru asi nepůsobí, co?~ Bylo by to zajímavá shoda náhod, kdyby zrovna Jordanina bratra měl Manu pod drobnohledem ve sboru. ~S dětmi si snad nějak poradím. Doufám, že... to nebude tak strašné.~ Ve skutečnosti se toho děsil, ale to Jordan nemusela vědět. Ale což, Manny tu práci chtěl zkusit s tím, že když to nepůjde, směle místo sbormistra přenechá někomu jinému. Uvidí se.

_________________

~To se vám nedivím. Kdybych mohla, tak se tam vrátím,~ broukla s menším úsměvem. JD by se do Bradavic opravdu ráda vrátila, jenže se jí nechtělo žádat o místo profesora, neuměla si představit, že by tam učila. Navíc se jí nechtěla opouštět práce, na což už několikrát upozornila.
~Mám pocit, že ne,~ odkývala hlavou. Nevěděla jestli se do něčeho takového Nath angažoval, ale ta možnost tady byla. ~I když ta možnost tady je,~ dodala posléze, pokrčila rameny a dopila zbytek už studené kávy díky čemuž se jí na tváři objevil úšklebek - studené kafe neměla ráda, no. ~Jestli jste zvládal lidi v nemocnici, děcka v klidu zvládnete,~ JD se snažila Mannyho nějakým způsobem povzbudit, ale v těchto věcech byla opravdu levá (doslova), takže se nakonec jen usmála a pomalu se začala zvedat. Byl totiž čas jít domů, nemohla tady prosedět celičký den i kdyby chtěla. ~Těšilo mě a doufám, že se ještě někdy uvidíme,~ prohodila pak na rozloučenou, zaplatila za svou snídani a následně už zmizela venku, odkud se přemístila rovnou domů. Potřebovala si na chvíli ještě zdřímnout, než se domů vrátí Nathaniel a taky předtím, než bude čas vrátit se do práce.

>>>>

_________________

Manny s úsměvem vyslechl Jordan, která se mu přiznala, že by se do Bradavic klidně vrátila, kdyby mohla, a také ho informovala, že její bratr zřejmě do sboru nechodí. Ale to se klidně mohlo změnit, dokonce i během roku, takže kdo ví, třeba s ním Manny ještě bude mít tu čest.
Za povzbudivá slova byl vděčný, takže se znovu pousmál a přikývl. ~Děkuju, snad to nějak půjde,~ broukl a pokusil se z ramen setřást neodbytný pocit, že bude jeho nová práce katastrofa. Prostě mu scházelo sebevědomí a potřeboval, aby mu jej někdo zvedl, o což jistě do začátku školy bude postaráno. Martín byl totiž empatická duše a vždycky věděl, co říct, aby Mannyho správně motivoval.
~I mě těšilo, mějte se hezky, slečno,~ rozloučil se nakonec, když se Jordan měla k odchodu. Sám pak zaplatil, a protože se tu nechtěl zdržovat o moc déle, vyrazil zpátky do víru ulic.

>>

_________________

<< Darrel s Jane

"Hele, duha!" houkl nadšeně, "nemyslím tu hospodu. Támhle," ukázal směrem k nebi a drcl Jane jemně loktem, než se pobaveně zazubil a dokousal poslední sousto nezdravého hambáče, kterého si koupili u draka. Před tím se zastavili v obchůdku s oblečením, které prolezli několik regálů, dokud si Darrel nevybral tmavě modrou kšiltovku, která mu zakrývala náplast na čele a zpoza které mu teď trčelo několik střapatých krátkých vlasů.
"Odepsala ti vůbec ta babi?" zajímal se potom, když už šli směrem k hospodě, protože se mohlo stát, že byl natolik zaměstnán nakupováním, že příchozí sovu nezaznamenal. Darrelovi došlo, že svůj dnešní pozdní návrat nenahlásil, ale pak na tím jen ledabyle mávl rukou, protože nepředpokládal, že by se o něho doma strachovali, navíc už byli docela zvyklí, že často přespával u Osbornových. A kromě toho rodiče by asi nesršeli nadšením, kdyby se dozvěděli, kam se dneska chystal. Upřednostňovali trochu odlišnou zábavu, čistokrevné večírky v dlouhých róbách a nažehlených kvádrech.
"To je vážně paráda, když tě tam jen tak pustí a nemusíš se tam vloupávat," zakřenil se, když procházeli kolem ochranky a vklouzl dovnitř. Zatím tam nebylo moc lidí, ale Darrel nepochyboval o tom, že se to brzo zaplní a nebude tu k hnutí, takže se rozhodl jejich blízkého příchodu využít a obsadil první barevný stůl se židlemi, který se mu zalíbil. Kšiltovku si nechal na hlavě, i když to vypadalo trochu neohrabaně, když byl v místnosti. Ale kdo ho znal, nemuselo mu to připadat ani divné.
"Co si dáš k pití?" ptal se zvědavě, když se schoval zamyšleně za nápojovým lístkem a nakonec se rozhodl pro pivo. "Hele, co vůbec říkáš na toho novýho ministra?" ztišil potom hlas a přiblížil se k Jane tak, aby ho slyšela, "hustý, viď? Ale já to říkal, že to bude k ničemu a bude to všechno stejně špatný, nebo ještě horší," polemizoval chytrolínsky a zaklapl nabídku, aby ji odsunul na okraj stolu.

_________________

<<

Leslie se taky jednou rozhodla vytáhnout paty z domu a vyjít mezi lidi, trošku se bavit. Dříve možná tanečním zábavám příliš neholdovala, ale poslední dobou jí přišly jako fajn způsob, jak se zabavit, a jak poznat nové, zajímavé lidi. A třeba i nějakého toho kluka, že jo, protože v Bradavicích očividně byli samí neschopní ňoumové.
A protože viděla Pomádu a ten film (a hlavně ty písničky) se jí moc líbil, rozhodla se, že vyrazí do hospůdky Na Konci Duhy, kde se dnes měla konat party inspirovaná právě Pomádou. Nejdřív sice uvažovala, že půjde s někým, ale nakonec usoudila, že má dost sebevědomí na to, aby do hospody přišla sama, a že tam třeba najde nějakou fajn společnost. Klidně i někoho ze spolužáků, třeba Maeve. Kéž by.
Ostraha u vchodu se na ni sice dívala podezíravě, protože Leslie se svou výškou rozhodně nepůsobila dospěle, ale stačil jediný pohled „siriusly?“ vržený k tomu chlápkovi u vchodu, aby se jen usmál a bez řečí ji pustil dovnitř. Leslie se pro tuhle příležitost moc nemódila - vzala si na sebe džínovou košili a bílou puntíkovanou sukni a k tomu světle modré lodičky*, na kterých uměla chodit překvapivě sebevědomě na to, že se ještě nedávno oblékala jako kluk a chodila výhradně v teniskách. Leslie zkrátka dospívala a rostla z ní kočka (další vývojové stádium kladivouna, pozn. pisatelky), ne že ne.
Jakmile vešla dovnitř, rozhlédla se kolem sebe, a celkem brzy spatřila Darrela s Jane, protože tu zatím moc lidí nebylo. „Ahoj,“ houkla jejich směrem s úsměvem a zamávala jim. Zatím k nim ale nezamířila, protože usoudila, že si dá nejdříve něco k pití, tudíž vykročila k baru. A přemýšlela nad tím, jestli spolu Dája s Jane jako chodí, nebo co, když měl Darrel údajně randit s Donnou Osbornovou.

* | +

Něco takového:

_________________

<<<
I Anthony se rozhodl dostavit na tuto akci, a to nejen proto, že se včerejšího dopoledne slečna September tvářila, jako že přijde. Měl na sobě kožené kalhoty, bílé tričko a koženou bundu. A motýlka, samozřejmě. Vlasy zkrotil po době, která se mu zdála nekonečná, a sčesal je dozadu, tak nějak na ten napomádovaný styl. Nebo jak si ho představoval. Jak si to tak kráčel se slunečními brýlemi na obličeji k místu setkání, poprvé zapochyboval, zda ten motýlek, klasický červený, mimochodem, je tentokrát opravdu třeba. A světe div se, nakonec ho sundal a nacpal do kapsy kožené bundy. Následně nahodil úsměv a vešel do podniku. Nejprve se zastavil u dveří a obhlížel změny. Ne že by tu byl pečený vařený, ale přeci jen si interiér lokálu pamatoval. A musel samozřejmě ocenit, jak se celé místo pěkně tématicky změnilo. Zatím tu nebylo moc lidí, takže zaujal nějaké pěkně neviditelné místo, rozhodnutý se vynořit z pomyslných stínů až přijde někdo... no, známý. Rozhodně nehodlal narušovat osobní prostor evidentně mladším návštěvníkům.
Tohle přesvědčení začalo za chvíli opadat, takže drahý Toník se ze stínu, do nějž předtím zaplul, začal přesouvat směrem k baru, kde se nakonec jal přemýšlet, co si objedná, a jestli náhodou nepočká na někoho, koho by třeba mohl pozvat. Zatím rozhodně nevyvíjel nějaké pokusy o hovor s kýmkoliv, to mělo teprve přijít.

_________________

<<

Na rozdíl od většiny zde přítomných lidí - nebo alespoň lidí, co do Duhy mířili - jsem Pomádu neviděl a chytil se jenom a výhradně na příslib párty. Posledních několik měsíců bylo chaotických a já nevěděl, kam dřív, sledování uhánějící popkultury tak na mém seznamu priorit vážně nebylo moc vysoko. Nejdřív jsem se musel popasovat s tím, že nevěřící zdědí království Bož- tedy, kavárnu; a člověk by neřekl, jak těžké je shánět naslepo zákusky.
Jediný ústupek párty jsem udělal v tom, že jsem tentokrát nedorazil ve svetru, nýbrž v košili - a i to byla košile červená, kostkovaná a trochu moc velká, protože kdyby přišel den, kdy bych se oblékal taktně, asi by mi muselo nebe spadnout na hlavu.
U vchodu na mě sice koukali trošku skoupě, ale evidentně ne dost na to, aby mi dělali skutečné problémy, a já se tedy mohl za chvilku vmísit do pomalu se rozrůstajícího davu uvnitř hospody. Teda, davu. Kdyby byl v Duze dav, pravděpodobně bychom všichni umřeli na nedostatek kyslíku, takže tomu říkejme třeba nedostatek prostorů, nebo přelidněno.
Tohle byly chvíle, kdy jsem dokázal ocenit, že jsem neměl na výšku metr osmdesát - prokličkovat mezi lidmi mi nečinilo větši problémy. A že tu bylo víc vertikálně omezených lidí, to jsem zjistil hned, jakmile se mi dostal do zorného pole bar.
Podívejte, na Leslie se sukní, blonďatými vlasy a botami na podpatku jsem si stále ještě nezvykl a pravděpodobně jsem si ani zvyknout neměl. Tohle byla Leslie. Ne že by jí to neslušelo, ale znal jsem ji od svých jedenácti let a zažil jsem ji ve fázi, kdy kradla bratrům mikiny a kecky. Teď byla pravděpodobně vyšší než já, s tím, co měla na nohou.
Jestli mi ale něco takového mělo zabránit v tom, abych se s ní dal do řeči, pak bych byl prokletý. Přece jen, neříkal jsem, že jí to slušelo?
Připlížil jsem se nenápadně blíž, tak, aby mě Leslie neviděla, což v stále narůstajícím hluku nebylo zas tak složité, a v nestřežené chvíli jí zakryl oči dlaněmi. "Hádej kdo?" křenil jsem se, a pokoušel se odolávat každé snaze mě chytit za ruku a přehodit přes rameno, protože jsem měl pádný důvod se obávat, že by se to zrovna Leslie mohlo i podařit.

_________________