Harry seděl, upíral pohled z výklenku na ulici, a čekal, až mu donesou kávu. Když se tak stalo, pousmál se na obsluhu, poděkoval, a kávu si osladil (o trochu víc). Pak svůj pohled ovšem zase stočil k ruchu na ulici, přičemž pomalu míchal kávu a nasával tu úžasnou vůni. Už jen ta vůně mu dokázala zlepšit náladu a nakopnout ho k větší produktivitě.
Saoirse si nevšiml, protože moc nesledoval, co se děje uvnitř kavárny. Nebylo tedy divu, že když se ozvalo jeho jméno, trochu sebou trhl a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Očima téměř okamžitě zavadil o svou kamarádku, kterou nešlo přehlédnout, když byla tak blízko a navíc se nacházela v poměrně vtipné poloze. Harry se uculil. „Ahoj!“ broukl k ní zvesela a poukázal na místo vedle sebe. „Nechceš si sednout radši sem?“ navrhl, protože ve výklenku bylo místa dost a oni se aspoň nebudou muset bavit od stolu ke stolu. Navíc ty polštářky, kterými byl výklenek vycpaný, byly fakt pohodlné.
„Zašla sis na kávičku, hm?“ prohodil tázavě, ačkoliv to bylo víc než jasné. Saoirse vypadala možná trochu rozespale, ale on sám neměl co říkat - ráno se asi ani neučesal, na to prostě občas zapomínal. A ještě pořád měl ve tváři výraz člověka, který se probudí až tak za dvě hodiny.

_________________

Saoirse poměrně brzy došlo, že by se mohla narovnat, protože setrvávat v takovéhle pozici bylo o čest, načež tak učinila. „Já ti nevím, je to bezpečné?“ zacukaly jí koutky pobavením, když těkla pohledem k těm polštářům. Ne snad že by byla schopná usnout kdekoliv, hlavně takhle na veřejnosti, ale rozhodně to vypadalo pohodlně a lákavě. Takže se tam nakonec i přesunula, ačkoliv tušila, že později bude litovat toho, až se bude muset zvednout. „A nečekáš na někoho?“ povytáhla ještě Saoirse obočí, ale to už seděla, takže ta otázka byla možná trochu mimo mísu. „Ačkoliv si živě dovedu představit, že ty za ideální společnost považuješ právě šálek kávy,“ dodala s pobavenými jiskřičkami v očích.
„Ne, měla jsem chuť na čaj a říkala jsem si, že tohle bude to nejlepší místo,“ odtušila s rádoby kamenným výrazem, načež se nepatrně ušklíbla a promnula si čelo. „Hektické ráno,“ shrnula stručně. „Obvykle kávě zase tolik nedám, ale teď jsem úplně cítila, jak ji moje tělo potřebuje. Doufám, že to neznamená, že se začínám měnit v tebe,“ uculila se Saoirse na Harryho, ale to už se i k ní dostala její káva, při jejíž vůni se málem rozplynula a rozhodně se tak i zatvářila. Do ochutnávání se nicméně nehnala a po krátkém nasávání aroma upřela pohled na Harryho. „No, chtěla jsem se zeptat, co ty tu děláš, ale nevím, jestli to není trochu zbytečné. Nebo není? Přivedlo tě na Příčnou něco jiného než káva?“

_________________

Harry se pobaveně uculil a pokrčil rameny. „To se teprve ukáže,“ odpověděl na její otázku, zda je bezpečné přesedat do polštářů. On sám měl zatím pocit, že v tomhle vystlaném hnízdečku brzy usne, ale kombinace silné kávy a sladkého dortíku ho snad nakopne natolik, aby zvládl později odejít a ani moc nezívat. „Ne, nečekám,“ ujistil vzápětí kamarádku, protože Harry momentálně neměl nikoho, s kým by mohl chodit na kávičku. Kamarády, jasně, ale ti přeci jen preferovali večerní posezení u piva. „Přesně tak, kafe je milý, tichý společník,“ uculil se Harry a přikývl. „Ale tvoje společnost taky není úplně marná,“ prohodil k Saoirse, pokrčil rameny a v očích se mu šibalsky zablýsklo.
Když Saoirse zadoufala, že se nezačíná měnit v Harryho, druhý zmiňovaný se pobaveně uchechtl. „Myslím, že k tomu máš daleko,“ ujistil ji. Hlavně si ji nedokázal představit závislou na kávě a s takovým temperamentem, jakým oplýval on sám. To se k Saoirse nehodilo.
„Kupodivu jo,“ přikývl, když padla otázka, zda ho na Příčnou ulici přivedlo něco jiného, než káva. „Mám tu nějaký zařizování, potřebuju něco dokoupit a tak,“ vysvětlil. „Ale bez kafe nemůžu začít fungovat, takže jsem nejdřív musel zajít sem,“ dodal, ačkoliv to bylo víc než očividné. „A co ty, co máš v plánu?“ zeptal se, protože tak nějak tušil, že ani Saoirse nepřišla na Příčnou jenom kvůli kávě. „A doufám, že máš čas chvilku posedět - zajímá mě, co je novýho v Bradavicích,“ zamrkal na ni zvědavě.

_________________

„No, kdybych náhodou zadřímala, tak doufám, že mě alespoň nějak šetrně probereš. Ne že mě tu necháš,“ okomentovala to, ještě než se definitivně uhnízdila naproti Harrymu. „Hmm, jo, pohodlné,“ ohodnotila to sezení a souhlasně pokývala hlavou. Následně se nejdřív pobaveně ušklíbla, a pak zakroutila hlavou. „Dobře, to mě těší, že si nemusím dělat starosti s tím, jestli tě náhodou neotravuji nebo nenudím.“
Saoirse si teatrálně oddechla, když ji Harry ujistil o tom, že k proměně do něj samého má daleko. „To je dobře. Ta vyhlídka mě totiž málem vyděsila,“ poškádlila ho a zatvářila se jako neviňátko. Nemyslela to vážně, Harryho měla ráda takového, jaký byl, ale mohla si trochu zažertovat, no ne?
„Koukám, že dnes máme oba v plánu zařizování. Já si potřebuju doplnit nějaké lektvarové zásoby a ještě jiné věci, takže taky povinnosti. Ale když jsem se přemístila, měla jsem pocit, že pokud do sebe nedostanu aspoň trochu kafe, tak usnu na místě, takže jsem nutně musela zajít nejdřív sem. To je tak, když jsi z postele vytažen o dvě hodiny dříve, než bys byl rád,“ povzdechla si a promnula si oči, než se konečně trochu napila z přineseného šálku kávy.
„Na tebe si najdu čas vždycky,“ ujistila ho pak, „kdybych pak náhodou nestíhala, vždycky si můžu zajít nakoupit zítra.“ Protože kdyby to přetáhla do odpoledne, dal by jí to syn řádně sežrat. A s Harrym si navíc povídala ráda, takže bylo jasné, že mu s klidem dá přednost. „A co se týče Bradavic, vzhledem ke konci roku bych možná začala tím nejnovější. Nebelvír vyhrál jak famfrpálový, tak i školní pohár. Vzhledem k tomu, že jsem slyšela, že ten školní pohár získali po… osmi letech, docela se divím, že ten hrad ještě ráno stál.“

_________________

„Jo, já s tebou šetrně zatřesu,“ zazubil se Harry jako andílek, takže bylo jasné, že by netřásl úplně šetrně, spíš naopak. Ale taky nehodlal ze Saoirse vytřást duši, protože to by byla škoda. Odkýval slova o pohodlnosti výklenku a pak se zase zatvářil jako nevinnost sama. Saoirse přece musela vědět, že má její společnost rád - kdyby neměl, řekl by jí to. Nebo by mu třeba občas ujely nervy, což se naštěstí v její společnosti nestávalo.
Ona mu to rýpání konec konců oplácela stejnou měrou a Harry nemohl jinak, než se pobaveně culit a kroutit hlavou. Byl rád, že tu na sebe natrefili. „Já ten pocit mám každou chvíli,“ zmínil, když se Saoirse svěřila, že měla pocit, že bez kafe dnešní zařizování na Příčné ulici nezvládne. Harry se vlastně divil, že mu to pití kafe v týmu ještě nezakázali - aby to někdo náhodou nepovažoval za doping. „A co tě z postele vytáhlo tak brzy?“ podivil se Harry překvapeně. To jeho naštěstí nikdo a nic z postele netahal... Jen občas se probudil vedle někoho, ale obvykle toho někoho pak už v životě neviděl.
„Toho si vážím!“ pousmál se, když se mu dostalo ujištění, že si na něj Saoirse vždycky najde čas. No a pak už se zaposlouchal do slov o Bradavicích a překvapeně vykulil oči, když se dozvěděl, že Nebelvír vyhrál jak famfrpálový, tak školní pohár. S tím famfrpálovým ho to ani tolik nepřekvapilo, ale školní pohár? To byla novinka. „No nekecej,“ vybafl tedy poněkud v šoku. „Oni vyhráli školní pohár? To už se zatraceně dlouho nestalo,“ ušklíbl se pobaveně. „Když já chodil do Nebelvíru, sbírání bodů nám taky dělalo docela problémy,“ vysvětlil. „A Skyovi budu muset pogratulovat k dalšímu chycení zlatonky,“ zamumlal uznale a v duchu dodal, že tomu opičákovi určitě nemálo pomáhá i fakt, že má nové koště. Od něj, haha.
„A co dál? Nějaký nový svatby, děti, rozchody?“ vyzvídal Harry zvědavě i nadále, protože byl trošičku drbna, asi jako každý chlap. Jen by to nikdy nepřiznal nahlas.

_________________

„Ne, vážně? To bych do tebe nikdy neřekla,“ poznamenala Saoirse v reakci na to, že Harry má ten pocit, že bez kafe nic nezvládne, každou chvíli. Chvíli se tvářila rádoby překvapeně, ale pak se jí rty zkroutily zpátky do úsměvu. „Ale víš o tom, že některé čaje jsou ve skutečnosti mnohem povzbudivější než káva? Možná bys to měl někdy zkusit, hm?“ popíchla ho s úculem, protože si ho upřímně nedokázala představit, jak zčistajasna bude popíjet jeden šálek čaje za druhým. Beztak mu v žilách místo krve už dávno kolovalo právě kafe.
Saoirse se pak při jeho otázce nepohodlně zavrtěla na místě, doufaje, že to nebylo moc znát, protože Leo byly zavřené dveře. A ona je nerada otevírala. I přesto že Harrymu důvěřovala, existovalo jen málo lidí mimo nejbližší rodinu, kdo o jejím synovi věděli. „Nepředvídatelné okolnosti,“ odpověděla proto neurčitě, což – jak jí došlo o chvíli později – byla taková odpověď, která těch otázek spíš mohla vyvolat víc. Ale třeba to Harrymu stačilo a nebude se dál ptát. Alespoň v to doufala, protože po pravdivé odpovědi by to s ním třeba mohlo zamávat. Anebo by mohl usoudit, že s ní už nechce nic mít, protože přátelům se přece nelže. Což byla pravda a o to těžší to bylo teď, když si to Saoirse uvědomila.
Ale čas na novinky ze školy! Harry vypadal překvapený tím, že Nebelvír vyhrál školní pohár, a ona se mu vlastně nedivila. „No jo, už to tak bude. Ale bylo to fakt těsně, dlouho byli úplně nastejno s Havraspárem, ale nakonec se jim podařilo ty body někde vyškrábat. Myslím, že to překvapilo všechny, včetně nebelvírských,“ pokývala hlavou a následně se na chvilku umlčela kouskem zákusku. Ne nadlouho, protože Harry byl babka zvědavá a vypadalo to, že chtěl vědět všechno. A ona zřejmě vůbec nepomáhala tím, že mu to bez problémů sdělila. „Dětí se letos urodilo tolik, že se vedle Bradavic bude muset nejspíš otevřít školka. Dobře, tolik zase ne, ale přísahám, že loňský červenec musel být nějaký divný. Ale jinak to vlastně byla docela nuda, žádná dramata se nekonala,“ povzdechla si Saoirse, jako by snad litovala toho, že ve vztahové oblasti se nedělo nic extra. „Ale co jsem slyšela, tak pár profesorů zase bude končit… Ale neboj, já to nebudu, kdo by tě pak zásoboval novinkami, že.“

_________________

Na výměnu kávy za čaje měl Harry docela jasný názor: „Ne, díky.“ Káva byla káva a žádný čaj ji zkrátka nahradit nemohl, byť třeba také obsahoval slušnou dávku kofeinu. „Možná jsou povzbudivější, ale nechutnají jako káva,“ dodal poučně a zatvářil se přitom velmi důležitě. Kromě toho, káva taky nebyla jen jedna a Harry miloval ochutnávání nejrůznějších druhů, co mu v obchodě vždycky doporučili.
Když mu pak Saoirse sdělila, že ji z postele vytáhly nepředvídatelné okolnosti, Harry se zatvářil zvědavě a v očích se mu šibalsky zablesklo. Že by v té posteli snad někoho měla? Hmmmm! „A jak se ta nepředvídatelná okolnost jmenuje?“ zamrkal na ni andělsky a z jeho výrazu bylo patrné, co ho asi tak napadlo.
„To se nedivím, že je to překvapilo... Myslím, že už byli dávno smíření s tím, že pohár nikdy nevyhrajou,“ ušklíbl se pobaveně, jakmile se řeč stočila ke škole a výhře poháru. „Fakt? A kdo jsou čerství rodiče?“ vyzvídal Harry dál, možná trošičku závistivě. On měl děti rád, možná by chtěl i vlastní, ale po tom, co zažil s Audrey, se držel zpátky, protože si nic takového nechtěl prožít spolu. Dalšího takového Morgana by totiž musel zabít. „No jo, vždycky někdo z profesorů končí,“ přikývl a pokrčil rameny. „A nějaké nové posily máte?“ zeptal se zvědavě, přičemž pomalu upil kávy a bylo na něm vidět, jak si užívá každý doušek.

_________________

Na téma kávy versus čaje se Saoirse zatvářila chápavě, protože jí to vlastně bylo naprosto jasné a jen Harryho škádlila. Každopádně jenom přikývla a do dalšího rozebírání se nepouštěla, protože i kdyby to myslela vážně, byl to zkrátka prohraný boj. Harry byl kávoholik, a kdyby to mělo být jinak, bylo by jasné, že je s ním něco špatně.
„Harry!“ vyhrkla kapku zděšeně, když si tu nepředvídatelnou okolnost domyslel tak, jak si to domyslet neměl. Saoirse mírně zčervenala, protože ji ani nenapadlo, že by si to takhle mohl vyložit. Nicméně mělo to ten efekt, že na chvíli zapomněla na výčitky svědomí, to jo. „Nijak… je to… komplikované,“ čímž to moc nevylepšila, ale zatvářila se alespoň prosebně, aby to Harry nechal prozatím být.
„Já nevím, neříkala jsem ti už o někom, když jsme se viděli naposledy? V dubnu přiletěla vrána k Sheppardovým a McCrimmonovým a čáp k McLarkenové, pokud vím,“ zamumlala Saoirse zamyšleně a mírně svraštila obočí. „A v průběhu roku jinak do sboru nikdo nepřibyl, to bych ti řekla. A jestli někdo přijde na příští rok, to se zatím neví. Ale z nových absolventů asi nikdo nemá v plánu se vrátit, nebo se mi to aspoň nedoneslo… Ty se náhodou vrátit nechceš, co?“ nadhodila s menším úsměvem. S kladnou odpovědí nepočítala, ale tak… zeptala se.
Saoirse pak na chvíli zmlkla a věnovala se převážně jen své kávě a zákusku, protože nepotřebovala celý čas prohovořit, aby se s nějakým člověkem cítila dobře, ale pak přece jen zvedla k Harrymu zrak. „Harry?“ broukla váhavě a náhle působila jako plaché děvčátko. „Asi bych ti měla něco říct… protože si tě vážím a věřím ti,“ začala nejistě, protože ačkoliv ji její předchozí myšlenky k tomu nakoply, pořád se jí do toho moc nechtělo. Zavřené dveře byly zavřené dveře a otáčet klíčem šlo jen těžko. I proto se nehrnula do dalších slov.

_________________

Samozřejmě, že si Harry domyslel onu okolnost tak, jak neměl, protože jemu to zkrátka myslelo tímhle směrem. A prohlášením, že je to komplikované, Saoirse akorát přilila olej do ohně. „Tak komplikované...,“ zamumlal si Harry pod vousy, potlačil další pobavený úšklebek, a dál to nerozebíral jen proto, že si všiml jejího prosebného pohledu. Očividně o tom nechtěla mluvit a on ji nechtěl naštvat, ale Saoirse si mohla být jistá, že se k tomu dříve či později vrátí. Harry si takové věci pamatoval moc dobře.
„Asi říkala, ale já už nejsem nejmladší a prd si pamatuju,“ zamumlal s naprosto vážnou tváří, protože se občas skutečně cítil jako člověk, co je už jednou nohou v hrobě, a někdy si nepamatoval ani to, co měl včera k obědu. „No, tak o navrátivších se absolventech mi budeš muset poreferovat v září,“ usoudil a pokrčil rameny. Pak zakroutil hlavou a mírně se pousmál, protože vrátit se opravdu nechtěl a Saoirse to musela minimálně tušit. „Ne, nechci. Ne že by se mi nestýskalo po Bradavicích, ale na návrat se necítím,“ přiznal bez obalu. Audrey pořád učila, pokud věděl, a to byl jeden z hlavních důvodů, proč se do Bradavic vracet nechtěl.
Na chvíli oba utichli, což Harrymu vůbec nevadilo, protože si alespoň mohl nerušeně vychutnat pár doušků výborné kávy a nacpat si pusu kusem čokoládového dortu. Tahle kombinace ho po ránu snad zvládne postavit na nohy, jo. „Hm?“ zamumlal a polkl sousto, když jej Saoirse oslovila jménem. Zkoumavě se na ni zadíval a starostlivě nakrčil čelo, protože vypadala, jako by se mu hodlala svěřit s něčím příšerným. Kdyby se tak netvářila, Harry by možná přišel s nějakým nejapným žertem, protože měl ve zvyku tropit si vtipy z rádoby vážných situací, ale usoudil, že teď by mohl šlápnout vedle. A tak jen vyčkávavě mlčel, tvářil se tázavě a čekal, co z jeho kamarádky vypadne za hrůzu.

_________________

„Tak aspoň budeme mít důvod se zase vidět,“ pousmála se Saoirse, „i když doufám, že se tak stane i přes prázdniny, hm?“ Saoirse bylo s Harrym dobře. Jako s kamarádem. A ráda si s ním povídala, i kdyby to mělo být o naprostých maličkostech, protože těch přátel zase tak moc neměla, aby je od sebe odháněla. Na jeho slova o (ne)návratu přikývla, protože jí to bylo tak nějak jasné, stejně jako důvod, proč se Harrymu zpět do Bradavic nechce. Nicméně to nerozebírala, protože nemínila jitřit staré rány.
Ta chvilka ticha, kdy se oba jen nacpávali a upíjeli kávu, pomohla Saoirse si trochu utřídit myšlenky, takže možná i proto nakonec Harryho oslovila. „Hm,“ povzdechla si a na chvíli uhnula pohledem stranou, než se opět zadívala na něj. „Není to tak, že bych například vedla druhý tajný život kriminálníka, neboj,“ pokusila se situaci odlehčit, aby bylo jasné, že na druhou stranu nejde o žádné smrtelné tajemství, a nepatrně se přitom usmála. „Jenom o tom moc lidí neví a mně se o tom občas nehovoří snadno.“ Saoirse stáhla ruce do klína a roztěkaně si je promnula, načež se krátce rozhlédla kolem sebe. Když se pak ale dala do řeči, měla zrak už opět upřený na Harryho. „Jak jsem mluvila o těch nepředvídatelných okolnostech… mám šestiletého syna,“ vypadlo z ní nakonec, přičemž si skousla dolní ret. Jasně, jak bylo řečeno, nešlo o takové tajemství, na kterém by závisely něčí životy nebo že by byla úplně jiná osobnost, ale pořád zatajovala dost významnou část svého života dobrému kamarádovi. Pořád na tom byl ale Harry líp než takový Sebastian, který jejího syna rovnou potkal, aniž by věděl o jeho existenci.

_________________