Attica rozhodně neuklidnilo, že jeho žena bude hezká i inteligentní, spíš mu to naopak přidalo pár vrásek i starostí. A že je fajn? Výborně, teď věděl, že bude ničit život sobě i nějaké fajn holce. Nestačilo moc k tomu, aby si dlouze povzdechl, a začal přemýšlet nad tím, že si k tomu pivu přiobjedná ještě skotskou. Dřív, než si to stihl zakázat, se uslyšel nahlas prosit o skleničku. „Možná by pak ale bylo jednodušší omluvit to, že…“ načal větu, když obsluha zmizela vyřídit objednávku, ale zmlkl. Nemusel přeci tomu skoro neznámému mladíkovi vyslepičit všechno. Jenže on Charliemu merlinvíproč věřil. A někomu to říct musel. „Nechci, aby sis o mně myslel něco hrozného, ale předem ti můžu říct, že se mnou Alaska moc šťastná nebude, i když se budu snažit to naše soužití zjednodušit tak, aby to nepovažovala za naprosté peklo,“ povzdechl si. Nemělo smysl si cokoliv nalhávat, Atticus měl v úmyslu se společnému loži vyhýbat do konce života, i kdyby to mělo znamenat, že jméno jeho rodiny zanikne společně s tím jeho. Možná si měl otec udělat nějakého dalšího bastardíka, kterého by uznal za svého, až zjistí, že je on sám v rozmnožování rodu naprosto neschopný. „Nikdo domluvené svatby nechápe, ale je to tradice, a ty se v čistokrevných rodinách dodržují kvůli čistotě krve. Kvůli moci a postavení. Nebýt těchhle svateb, myslíš, že ještě něco jako čistokrevná společnost existuje?“ zeptal se, ale sám byl přesvědčený o tom, že by čistokrevná smetánka dospěla svého konce.

_________________

„Omluvit co?“ vystřelil Charlie bez rozmyslu dříve, než si uvědomil, že by do toho raději neměl moc strkat nos. Dobře, Atticus byl možná jeho bratr, ale stejně se skoro neznali a takhle vyzvídat, to rozhodně nebylo slušné. Charlie se zatvářil omluvně a pohledem Atticovi dal najevo, že vůbec nemusí odpovídat.
Pak pokrčil rameny a nepatrně se zašklebil. „Já si o tobě nic hrozného nemyslím. Nejsem naivní, je mi jasné, že většina těch, co byli dostrkáni do sňatku rodiči, asi nejsou úplně nejšťastnější.“ Charles se na Attica soucitně a chápavě zadíval a pokusil se povzbudivě pousmát, protože to bylo asi to jediné, co pro něj mohl udělat. Ale také věřil, že je Atticus natolik inteligentní, aby se s tím vším nějak popral. Ona ani Aljaška nebyla hloupá, určitě přijdou na nějaké řešení, nějaký kompromis.
Co se problematiky domluvených svateb týkalo, Charlie se nemohl nešklebit. Jemu to hlava prostě nebrala - jistě, že chápal, že jde o zachování čistoty krve, ale k čemu to všechno bylo? Přestože si uvědomoval, že je to trochu ošemetné téma, nemohl si tu otázku nechat pro sebe a zadoufal, že mu Atticus nezakroutí krkem, nebo ho pak nezapíše na nějakou listinu krvezrádců, nebo tak něco. „Já chápu, proč se ty svatby dějí, já... Nechápu, proč společnost tak bazíruje na čistotě krve,“ přiznal potichu. „Vždyť k čemu to je? Moc a postavení může člověk mít i bez toho, aby byl čistokrevný. A že by byli čistokrevní lepší, než ti ostatní? To je přece hloupost, jsou to taky jenom lidi, i když si mnozí myslí, že tomu tak není. Teď se spíš ukazuje, že jsou čistokrevní daleko horší, než ten zbytek.“ Ke konci ztišil hlas úplně, protože pochopitelně narážel na celou tu hloupou revoluci, za kterou mohli právě čistokrevní kouzelníci. V Charlieho očích to celé bylo naprosto absurdní, nemohl si pomoct. Zvedl pohled k Atticovi v očekávání odpovědi a mezitím dopil svůj čaj.

_________________

←

~Takže ti tu práci nakonec dali?~
Manuel se zubil od ucha k uchu, spokojeně přikyvoval a naprosto úmyslně Martína napínal. Tak moc, až to jeho přítel nervově neunesl a káravě jej praštil pěstí do ramene. Kráčeli společně Příčnou ulicí a vypadali jako dva pošťuchující se puberťáci; ani Kelišová by je netipla na dvojici po uši zamilovaných chlapů, jejichž vztah trval už několik let. ~Chraň tě pánbů, jestli mi to hned teď neřekneš, bídáku,~ čertil se ten vážnější z dvojice.
Manny se nepřestával křenit od ucha k uchu. ~Dneska mi přišel dopis od Brumbála,~ přisvědčil svižnou španělštinou, která na Příčné ulici zněla až moc výrazně. ~Prý to se mnou zkusí.~
Koutkem oka zahlédl, jak Martínovu tvář zbrázdil spokojený, hrdý úsměv, a zahřálo ho to o u srdce. ~To jsem rád,~ zaznělo od něj zcela upřímně a svá slova potvrdil ještě přikývnutím. Býval by Manuela alespoň objal, pochvalně ho poplácal po rameni, ale mezi lidmi se oba zdržovali jakýchkoliv projevů náklonnosti. Nebo si to alespoň mysleli.
~Uvidím, jaká ta práce bude, a snad to zvládnu.~
~O tom nepochybuju.~ Až příliš vřelé úsměvy z obou stran.
A tak spolu kráčeli ulicí, proplétali se mezi spěchajícími kouzelníky a nahlas uvažovali nad tím, jaká práce sbormistra asi bude. Navíc práce sbormistra v Mannyho vysněných Bradavicích, tedy škole, kde vždycky chtěl studovat, ale nemohl. A nakonec se rozloučili, protože Martín musel do práce a Manny nutně potřeboval zajít někam na snídani, neboť se jeho prázdný žaludek hlasitě bouřil.
Stočil své kroky k hospůdce Na Konci Duhy, kam chodíval na obědy, když míval lékouzelnické praxe u Munga, a o chvilku později už bral za kliku a vcházel do lokálu, který na něj vždycky působil přátelsky. Jinak přátelsky, než španělské hospody, ale pořád příjemně přátelsky. Houkl do éteru neurčitý pozdrav a posadil se rovnou k baru.
Na chvilku se zadíval do nabídky, než s tichým „por favor“ poprosil o palačinky a černou kávu a rovnou zaplatil. Moc si nevšímal, kdo posedává kolem, protože byl myšlenkami ještě pořád u své nové práce a úvah nad tím, jaké to v Bradavicích asi bude. Manny se tam prostě těšil jako malé děcko.

Mimo herně:
Nečekám na nikoho, odvážlivci vítáni.

_________________

JD se do irské hospůdky skoro vplazila, ale kdo by se jí divil. Měla po noční a potřebovala si dát pořádnou snídani s obrovským hrnkem kafe, a i když bistro u nich v nemocnici měla ráda, na snídaně dávala přednost právě hospůdce Na Konci Duhy. Kafe u nich v bistru totiž připomínalo břečku, kterou prostě nemohla pít hned takhle po ránu, akorát by se jí udělalo ještě špatně.
"Bré ráno.." zmohla se na chabé pozdravení a potlačila zívnutí. Byla unavená, těšila se domů, ale snídani tady si prostě ještě potřebovala dát. A protože sem chodila po každé noční a dokonce občas i předtím, než jí začínala práce, znali jí tady docela dobře, takže si stihla cokoliv objednat, přistál před ní obří hrnek kávy. Po tvářích Jordan se rozlil spokojený úsměv, pro hrnek se natáhla a usrkla z něho. Jo, tohle bylo žůžo. Španělský přízvuk, který se ozval kousek od ní jí vrátil zpět do přítomnosti, a tak zvedla hlavu a muže sedícího u jednoho stolu probodla zkoumavým pohledem. Španělštinu neslyšela od doby, co studovala v Madridu lékouzelnickou školu, což už nějaký ten pátek taky byl, takže jí tohle překvapení po ránu docela mile překvapilo o čemž svědil i úsměv, který se jí chvíli na to rozlil po tvářích. Lívance se sirupem, které si následně objednala, poprosila donést právě ke stolu kde onen mladý muž seděl a sama se loudavým krokem vydala k němu s hrnkem kávy. Začínala se už cítit lépe ač moc dobře tušila, že jeden jediný hrnek nebude stačit na to, aby se úplně probudila. ~"Dobré ráno, smím si přisednout k vám?"~ povytáhla tázavě obočí a doufala, že nějaké slovíčko ve španělštině nepopletla. Přeci jen už to bylo docela dlouho co mluvila tímto jazykem naposledy, moc často se totiž do Španělska nedostávala což byla rozhodně škoda, tu zemi opravdu milovala. ~"Vy nejste odsud, že?"~ broukla následně ať už byla odpověď jakákoliv, a protože jí brzy donesli její snídani, jednoduše se ke stolu usadila. Ptala se docela ze zvědavosti a navíc jí odpověď opravdu zajímala a když se to vzalo kolem a kolem, lepší než kdyby se ptala na počasí, ne?

_________________

Manuel si dnešní snídani v tomhle podniku představoval celkem osamoceně - on sám u volného stolku, jen se svou kávou a palačinkami, nikým nerušen. Ale očividně byl příliš naivní, protože se u něj o chvilku později objevila mladá señorita s otázkou, zda si může přisednout. A pozor, ta otázka byla vyřčena španělsky. Manny překvapeně zamrkal - Martíne, zachraň mě! - ale nakonec se pousmál a přikývl. ~Dobré ráno, smíte,~ svolil a poukázal na volnou židli.
Než stihl slečně odpovědět na její další otázku, zastavila se u něj obsluha s kávou a vytouženými palačinkami, takže brouknul vděčné „gracias“ a stočil svou pozornost zpátky ke své společnici. ~To máte pravdu, nejsem,~ přitakal s přikývnutím. ~Ale v Anglii už nějakou chvíli žiju - ne že by to bylo poznat. Moje angličtina je pořád stejně hrozná,~ zazubil se pobaveně a sjel JD zkoumavým pohledem. ~A vy mluvíte španělsky, ale na Španělku bych vás netipoval,~ zkonstatoval a zároveň to byla nevyřčená otázka, kde k té španělštině dívka přišla.
Jakmile si do kafe vysypal dva cukry a řádně jej promíchal, zvedl ke své společnici znovu pohled. ~Já se nepředstavil, co?~ docvakl mu vzápětí silný nedostatek gentlemanství. Být tu Martín, už by ho varovně dloubal do žeber, ať s tím něco dělá. Manny se zatvářil omluvně, tedy jako nakopnuté štěňátko, a letmo se pousmál. ~Manuel, těší mě,~ natáhl k dívce pravačku.

_________________

JD byla očividně potěšená, že si může přisednout, navíc si už teď byla jistá, že nespletla či nezaměnila žádné slůvku, a tak se jen usmála a mrkla po obsluze, která jí chvíli na to donesla její lívanečky se sirupem. ~"Skutečně nejsem Španělka, jsem Britka. Ve Španělsku jsem však studovala lékouzelnickou školu," vysvětlila nevyřčenou otázku a rty zkroutila do menšího úsměvu. ~"Ale španělštinu jsem se učila již dávno před odcestováním do této pěkné země,"~ broukla pak, napila se kávy a odložila poloprázdný hrnek na stůl. Mrkla na obsluhu a mávnutím ruky poprosila o hrnek další, potřebovala být zásobená kávou ještě nějakou dobu, potřebovala vypít tak tři hrnky, aby se dala úplně dohromady.
JD vlastně nevadilo, že se Španěl nepředstavil, vždyť to neudělala ona. Pohled nakopnutého štěněte se jí silně dotkl, a také jí připomněl situaci před pár měsíci v nemocnici, nuceně se usmála. Neměla ráda když se někdo takhle koukal, zvláště pro nic za nic. ~"Jordan, těší mě,"~ broukla a vlastně byla ráda, že se vynechala taková drobnost jako příjmení. Koutkem oka zahlédla, že se k nim opět blíží obsluha, a proto rychle dopila zbytek své kávy, aby pár vteřin na to mohla v rukou svírat další hrnek se zázračnou černou tekutinou.
~"No a jak se vám tady v Londýně líbí?"~ pozvedla tázavě obočí zatímco si ukrojila kus lívance, který si následně strčila do pusy. Nakonec byla docela ráda, že ani dneska nevynechala svou obvyklou rutinu a zašla sem na snídani ač už se domů nesmírně těšila. ~"Určitě se vám musí po rodné zemi stýskat,"~ zkonstatovala následně, když totiž studovala ve Španělsku, stýskalo se jí sic docela dlouhou dobu přemýšlela, že by tam už zůstala, alespoň by se vymanila z otcova vlivu.

_________________

Manny celkem zaujatě poslouchal slova své společnice, protože mu připadala jako zajímavá osoba a on měl zajímavé lidi rád. ~Aha, takže teď pracujete tady, u Munga?~ zeptal se zvědavě. ~Já jsem taky vystudoval lékouzelnictví, i když ne ve Španělsku, ale tady, v Londýně. A u Munga jsem měl praxe a nějakou chvilku jsem tam i pracoval, než mi došlo, že to není práce pro mě,~ vysvětlil a při vzpomínce na ty časy se letmo pousmál. ~Je to poznat, španělština vám jde,~ brouknul pochvalně, když se mu JD svěřila, že se španělštinu učila ještě dříve, než odešla studovat do jeho rodné země.
Když se mu představila, věnoval jí letmý úsměv, ale pro jistotu nijak nelichotil, aby si třeba nemyslela, že se jí snaží balit. Protože to by asi pak propukl v záchvat hysterie a dovolával se Martína, ať celou situaci vyřeší a zachrání ho.
~Mám Londýn rád, zvyknul jsem si na něj. Jsou tu příjemní lidé,~ odvětil s úsměvem a celkem naivně dodal: ~Jen by se tu tolik nemuseli hádat kvůli tomu, kdo má v sobě kolik čisté krve.~ Nedošlo mu, že by mu za ta slova klidně někdo mohl zakroutit krkem, nebo že by se minimálně mohl dostat do problémů. Vždycky ho totiž hlídal Martín, aby neříkal nic, co by se mu mohlo vymstít. Bez něj byl Manny občas opravdu ukázkově ztracený. ~Stýská se mi. Anglie je deštivá, je tu zima a pochmurno. Chybí mi slunce, teplo a teplé moře,~ přiznal. ~Ale není to tak, že bych se do Španělska už nikdy nevrátil. Jsme přeci kouzelníci - stačí přenášedlo a je to.~ Manny se pousmál. Faktem bylo, že s Martínem jedno takové přenášedlo, dokonce registrované ministerstvem kouzel, opravdu vlastnili a často si dělali výlety na španělské pláže, když se jim po rodné zemi stýskalo opravdu hodně. Manuel s nostalgickým úculem ve tváři ukrojil kus palačinky, kterou se na chvilku umlčel, a napil se silné černé kávy, po níž mu skoro zářily oči jako reflektory.

_________________

JD svraštila obočí, nepamatovala si, že někdo takový by u Munga někdy pracoval, což mohlo být tím, že byl na jiném oddělení než ona sama. ~"Ano, měla jsem sice nabídku práce ve Španělsku, ale stýskalo se mi po Londýně. A vy jste pracoval na jakém oddělení?"~ povytáhla tázavě obočí, protože odpověď na tuto otázku ji zjevně zajímala. ~"Děkuji,"~ broukla na pochvalu, protože vždycky ráda slyšela, když jí někdo za něco chválil.
Jordan se ubránila úšklebku, majáček v její hlavě se totiž rozblikal a rozeřval: "Nečistokrevný, nečistokrevný! ~"Máte úplnou pravdu, snad to už brzy skončí,"~ pokývala následně hlavou a upila černé tekutiny. Snídaně probíhala v klidu, a protože neměla čas na hádání se o čisté krvi sic si o tom myslela své, přeci jen ona sama čistokrevná byla, takže asi tak. Navíc, ty neustále boje o nic jí příšerné přišli, byla spousta mrtvých a zraněných a ani pro jednu stranu to nebylo dobré, navíc to odnášelo mnoho civilistů což moc dobře věděla - sama se jednoho z bojů zúčastnila.
~"Máte pravdu, po slunci a teplu se mi také stýská. Bohužel, většinu dne strávím v práci, často mám i přesčasy, takže na žádné výlety poslední dobou nemám čas. Teď jsem zrovna skončila v práci, odsud budu mířit rovnou domů kde se trochu vyspím a zas budu mít namířeno do práce,"~ postěžovala si zatímco krájela lívance na menší části, kterými se pak na chvíli umlčela. ~"Ale plánuji si vzít volno minimálně na týden a chci ho strávit na slunečních plážích ve Španělsku, opravdu mi to chybí,"~ přiznala pak, věnovala Mannymu menší úsměv jenž se brzy schoval za okrajem hrnku.

_________________

Manny se chápavě pousmál a kývnul hlavou na znamení souhlasu. ~Po domovině se očividně stýská každému,~ zkonstatoval s myšlenkami kdesi ve slunném Španělsku. Ale pro něj bylo hlavní, že má u sebe Martína a že ho ve Španělsku nemusel nechat, a když měl jeho, bylo úplně jedno, v které zemi žije. ~Pracoval jsem na infekčním oddělení,~ odpověděl stručně, ~kde vy?~ dodal s upřímným zájmem a mírně povytaženým obočím, načež znovu usrknul kávy a smlsnul další kousek palačinek.
Co se problematiky čistokrevných a nečistokrevných kouzelníků týkalo, Manny se jen naivně usmál a přikývl. Neměl nejmenší tušení, že se právě baví s čistokrevnou kouzelnicí, protože na to prostě neměl čuch. A nezáleželo mu na tom, kdo je jaké krve, Manuel soudil lidi podle jejich nitra, ne podle čistoty krve. To škatulkování mu přišlo hloupé.
Když mu mladá lékouzelnice víceméně vylíčila, že v práci tráví většinu svého života, Manny nakrčil čelo. ~A vás tenhle život baví?~ zeptal se zcela upřímně bez jakýchkoliv okolků. On sám měl potřebu skutečně žít, takže práce, kde by trávil dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, to skutečně nebylo nic pro něj. ~Možná právě proto jsem se na dráhu lékouzelníka nikdy nedal. Tedy, samozřejmě je hezké pomáhat lidem, ale já jsem merlinžel člověk, který není ochotný zasvětit většinu života jen práci,~ vysvětlil. Martín by řekl, že mu to nedovolila hlavně jeho kreativita, duše umělce, která se v nemocnici prostě rozvíjet nemůže. ~Tak to schvaluji, španělské pláže a slunce, to je vždycky ten nejlepší lék. Nejen na přepracovanost,~ uculil se po chvilce pobaveně.

_________________

~"To ano,"~ pokývala hlavinou a věnovala Mannymu menší úsměv. ~"Nehody s kouzelnickými předměty,"~ nebylo divu, že si Manuela od Munga nepamatovala, na infekční moc nechodila, a pokud už se tam objevila, bylo to z malého množství lékouzelníků. I když JD na jazyku pálila ještě trochu jiná otázka, tedy kde pracuje teď, raději ji spolkla společně s dalším soustem lívanců. Přeci jen, do toho jí nic nebylo, že ano.
Co se té čisté krve týkalo, Jordan škatulkovala a poměrně dost ač někdy si své předsudky nechala pro sebe a dokázala se i s nečistokrevnými bavit, což byl i dnešní případ, že. ~"Baví,"~ přisvědčila a usrkla kávy. ~"Kdyby mě to nebavilo, nedělala bych to,"~ odvětila s menším úsměvem. JD totiž měla tu možnost nepracovat a být doma, pod podmínkou, že si konečně nechá najít čistokrevného manžela a popravdě, to by se raději udřela k smrti. Tedy neměla nic proti čistokrevnýmu manželovi, ale chtěla si ho najít sama a měla na to času dost, vždyť jí ještě nebylo ani třicet! Navíc, práce lékouzelníka ji jistým způsobem bavila a naplňovala a nepracovat, sedět doma a vychovávat děti.. to nebylo nic pro ní a takový život nechtěla. Možná jednou, ale rozhodně ne teď.
~"Ne každý může tuhle práci vykonávat, ale ono si po pár letech zvyknete. Když jste se tedy vzdal této práci, co děláte?"~ pozvedla poté tázavě obočí, protože tahle otázka jí prostě stále na jazyku pálila, a protože se jí nepodařilo spláchnout to ani zbytkem kávy a ani zajíst skoro celou snídaní, zeptat se prostě musela. ~"S tím rozhodně musím souhlasit,"~ pokývala hlavou, usmála se a nechala si přinést další hrnek kávy, protože ho prostě potřebovala, aby se pořádně probudila.

_________________