Trocha zběhlosti v matematice by Reggiemu zrovna neuškodila. Když se tak hrbil nad stolem a mžoural do deníku s mudlovskou propiskou v ruce (protože takové pisátko bylo mnohem praktičtější než brk), počty mu šly fakticky pomalu. A ani motivace v podobě druhé polívky tomu moc nepomáhala. Se staženým obočím zrovna kontroloval jeden pochybný výsledek, když z prostoru Kotle zaslechl svoje jméno. Překvapeně vzhlédl, načež se vesele zazubil.
„Zdar Kane, vypadáš jako po setkání s parním válcem,“ pochválil Vinckovi outfit a jakoby mimochodem zavřel deník. Nebyl si jistý, jestli je jeho nový projekt v dost pokročilé fázi na to, aby ho mohl někomu ukazovat. I když byla pravda, že Vincent byl Vincent, že ano. Ten teď ale stejně nevypadal zrovna hyperaktivně. Raghu kývl na volná místa kolem sebe. „Bych se měl zeptat spíš já, jak to, že kotvíš v Kotli?“ nadhodil zvědavě. Potom ale nevinně zamrkal a přisunul si k sobě chladnoucí talíř. „No, já si tu momentálně dávám dlabanec a chystám se na Příčnou na velkej nákup. Ráno jsem byl očíhnout podmínky a tak. Na mě jsou prázdniny dlouhý, se nudim,“ pokrčil potom Dewanji rameny a začal ze lžíce srkat polívku. V duchu pořád přemítal nad tím, jestli Vincentovi načrtnout ideu svého nového projektu, nebo ne. Havraspár nevypadal, že by se mu v dohledné době po opuštění postele chtělo výrazně zapojovat mozkové závity.
„Rozjíždim něco novýho,“ dodal nakonec Raghu tajemně a hned si zacpal pusu polívkou. Možná, že kdyby si nabalil jídlo doma, taky by něco ušetřil. A možná by si i šplhl u mámy, kdyby si to jídlo i sám nachystal. Ale holt nebyl Shashi, i namazanej chleba pro něj bylo kulinářské umění.

_________________

Bez zeptání nechal ruku vklouznout k opěradlu židle, aby ji mohl odsunout a jako pytel brambor se na ni i svalit. S tichým zaúpěním si promnul nos, přičemž si jen na malý moment připustil, že by mu možná bylo lépe, kdyby zase hezky vycouval a až po frňák se zahrabal do pokrývek. Jenže na to už bylo příliš pozdě, a i když o sobě mladý Kane přemýšlel jako o mistru úniku, přesto zůstal zavrtaný na svém místě, pohled upřený k Reggiemu. "Hm, tak trochu, pořádně sem se nevyspal," prohodil rozmrzele, než si uvědomil to, jak chcíple zní. "Měl sem toho v noci hodně. Fakt. Noční Londýn je fakt něco jinýho, než ten denní. Snažil jsem se proniknout mezi mafii a tak," pronesl nakonec, snad ve snaze působit drze a důležitě. Rozhodně se neuložil ke spánku moc brzy, to by přeci nebyla pravda! On je dobrodruh, jediný svého druhu, lidé si ho musí vážit. I Reggie, kterému by sice mohl říct pravdu, ale ten kluk ho určitě měl rád pro tu trhlost a on o své jméno prostě nemohl přijít. Nemohl mu jen tak s klidným svědomím sdělit, že padl na postel a usnul. To by bylo trapný. "Jsem totiž velkej a s rodičema jsem si domluvil, že poslední dny strávím tady. Trisha je sice trochu smutná, ale ona to přežije, má svý kámošky," prohodil na adresu své sestry, s níž už neměl tak vřelý vztah jako dřív, jenže oba dva už byli více či méně puberťáci a to si odnášelo svou daň. "Prázdniny a dlouhý? Ty nejsou dlouhý nikdy. Ses nudil, jo?" pokračoval, s čímž si na stůl začal bubnovat do rytmu nějaké písničky, která mu utkvěla v paměti. "Ale jo, na některý lidi se už taky těším. Sem ani nečekal, že tě tu potkám. Ale tak třeba můžem něco vymyslet," nadhodil. Přemýšlel sice, že by mu třeba řekl něco o tom, že se taky plánuje ohlížet po holkách. I když děsně nenápadně, ale tak co už. Jenže v tom Reggie pronesl něco mnohem zajímavějšího, což jej donutilo zapudit Vincenta puberťáka a vykopnout Vincka. "Vážně? A co?" otázal se dychtivě, s čímž se mu konečně v očích mihlo i něco, čemu by se dalo říkat jiskra života.

_________________

>>

Jane se toho odpoledne do Kotle dostala tak akorát na oběd. Prázdniny utíkaly rychlostí nepředstavitelně závratnou a bylo to období změn. Už není studentkou. To bylo… divné, když už nic jiného bylo to divné. Ale na druhou stranu měla domluvenou práci, studia a do toho všeho pomáhala ještě s obchodem. Protože babi už taky všechno nestíhala a protože to byla dáma každým pádem, hodlala stárnout s úctou. Takže přiznala, že potřebuje pomoci a méně vtipné záležitosti (přeci jen se nedokázala všeho vzdát úplně a alespoň částečně na vše dohlížela) hodila na krk někomu mladšímu (tedy své dceři a třeba své vnučce). Majetek rodiny ať zůstane v rodině. Jenže Jane s tím nechtěla nic mít, hodlala se vrátit zpátky do Bradavic... Což se původně nečekalo, přestože to párkrát zmínila.
V Kotli se zastavila akorát tak na Domácí děravou polévku. Pozdravila Toma, usmála se na dva studenty, netušíc, že se domlouvají zajímavé věci a sedla si k volnému stolu zády ke zdi. A měla i to štěstí, že seděla u okna, takže mohla chvilkami pozorovat, jestli venku už přestalo pršet nebo ne. Z černé nafukovací kabelky vytáhla červený šátek, který si přehodila přes ramena, aby jí nebylo tolik zima přeci jen v Kotli bylo chladněji (jako dvacet stupňů víme, ale když jsou předtím vedra…). Jane toho dne vyrazila v krátkých šatech a nízkých černých podpatcích.
Po chvilce drobného zaváhání si objednala i bezové víno. Bylo fuk, zda se hodí k polévce nebo nikoli. Nebyla studentka, byla plnoletá a nikdy bezové víno neměla tak. Má se zkusit všechno… Po polévce ještě chvilku zůstala sedět a mimoděk vytáhla seznam všeho, co chtěla na Příčné sehnat. Měla se zastavit v Mžourově pro nějaké pamlsky Démonovi (přestože největší pamlsek byla živá myš), do apatykářství a samozřejmě pro nějaké knihy. A na poště. Chtěla Darrelovi poslat dopis. Další. Roztržitě se napila vína. Neodepsal jí. Ani na jeden. Skoro se bála, že jejich korespondenci našli jeho rodiče a že se k němu dopisy nedostaly, ale to byla ta lepší možnost. Jane o tom co se s Darrelem dělo nic nevěděla, protože jí nic neřekl. A samozřejmě, protože se nezeptala. Takhle ji ještě napadlo, jestli se mu něco nestalo. Z toho mála co věděla, byl Darrelův otec krutý. Co když mu nějak ublížil a proto nepíše?
Nakonec skončila u toho, že se zasekla v Kotli. Venku pršelo, takže se ven se jí nechtělo zcela určitě a to i přestože toho měla docela dost. Zatím měla čas. Takže si na kousek volného papíru začala jen tak čmárat. Třeba ty dva studenty a Toma za pultem…

_________________

(Stieg Larsson)

Za talířem polívky se Reggie ani nesnažil skrýt úsměv. Na Vinckovo prohlášení, „že se nevyspal“, měl sto chutí odpovědět ve stylu: „no ne, opravdu?“, ale nakonec kamaráda nechal být. Sám věděl moc dobře, jak mizerně vypadá, když po nocích dělá cokoli krom spánku. A lidi jako byl Kane nemusel tolik popichovat, protože to za prvé nebyla taková zábava a za druhé, měli jeho respekt. V oboru, samozřejmě. „Já v Londýně bydlím, vím toho dost,“ zamrkal vědoucně Raghu. „Ale věř mi, že kdybys takhle v noci vylezl ven v Hajdarábádu, to je teprve svět,“ zasmál se potom. Potom ale nasadil mnohem vážnější výraz. „Jakou mafii myslíš?“ zeptal se opatrně. Naštěstí Dewanji junior nebyl naivka a nevisel Vincentovi na rtech, ale u takových lidí… Je lepší se zeptat. Pokud při odpovědi nevdechl nudle z polívky nosem, ještě lépe.
„Není to zbytečně drahý?“ otázal se na bydlení v Kotli pragmaticky. No, dobře, ne tak úplně pragmaticky, spíš mu v hlavě pořád visely počty, které teď bezpečně skrýval v zavřeném deníku. Jinak ale Havránkovým slovům souhlasně přitakal a dosrkal přitom zbytky polívky. To by mu tak do oběda mohlo stačit, protože nacpat si takhle panděro, to byl nezvyk. Leda, když Shashi dělal snídani, hm…
„No, nudil,“ opáčil bez okolků Raghu. „A tak trochu potřebuju do Bradavic. Hlavně kvůli lektvarový učebně…“ přiznal potom a nejistě poklepal prsty na deník. Nebyl si jistý, jestli se se svým projektem Vincentovi svěřit. Bylo to totiž něco docela jiného než obvykle. Něco, s čím tak trochu kalkuloval do budoucna. „Víš, není to tak úplně… něco, co obvykle vymejšlím. Úplně jen tak pro zábavu,“ vysoukal ze sebe pomalu. Chytil se pak něčeho úplně jiného. „Jo, jestli máš náladu, tak můžem vyrazit ven a něco podniknout,“ zazubil se. Ale zhruba ve chvíli, kdy se v Kotli objevila loňská primuska, tedy tvář takžjakž povědomá, si Reggie všiml, že venku celkem slušně leje. „A nebo ne,“ poznamenal schlíple. Britské počasí, zatraceně, to mělo ještě velké mezery.
Příchozí upoutala jeho pozornost i o chviličku později, kdy s rukou stále majetnicky položenou na deníku přemítal, jak Vincentovi nastínit svůj projekt. Začala si cosi čmárat a Reggie se zamračil. „Hele, co myslíš, že dělá?“ nadhodil. Protože když už venku pršelo, chtělo to zábavu aspoň v tom Kotli.

_________________

>>
Darrelovi nakonec trvalo pouze pár týdnů, než se s tou drastickou ztrátou všech svých ideálů o svém budoucím životě s Donnou Osbornovou smířil. Postupně si to uspořádal v hlavě, z které si mimochodem také pokusil vytahat pár myšlenek a tím na Donnu zapomenout, což se mu nepodařilo, protože nebyl zrovna zručným - inu, kouzelníkem byl, ale na některé věci neměl zrovna talent, takže na pár dnů skončil v nemocnici u sv. Munga a tvrdil o sobě, že pochází z osmnáctého století a že je vévoda z Edinburghu, ale jinak to těžké období alkoholu, holek a alkoholu, prožil docela ve zdraví. Dokonce dospěl k názoru, že Donnu nebude uplácet sladkým, ani nebude kupovat továrnu na výrobu aut, ačkoli věděl, že na to by Donnu zaručeně znovu sbalil, ale asi to byla Spencer, která mu v tom těžkým období ukázala, že svět po rozchodu s holkou, kterou miluje, nekončí.
Na pár dní byl ve Švédsku za Ginger, sem tam strávil čas se Spencer a jinak cestoval ve svém nově koupeném autě napříč Británií, sbíral zkušenosti zážitky a užíval si, že ho nehlídají ani rodiče, ani přítelkyně. Ten pocit, že najednou zůstal na světě úplně sám, protože ho otec vyhodil z domu a ztratil Donnu, jejíž rodina pro něho byl takový záchytný bod, na který se možná až příliš upnul, byl najednou pryč. Strašně se mu zalíbilo dělat si věci po svém, bydlet po svém - po dvou měsících v provizorně zařízeném bytě, o což se stejně zasloužila ta dívčí populace, která ten byt navštěvovala, protože Darrel pro tohle neměl cit, pokud nehodlal budovat sídlo pro svých jedenáct brutálně famfrpálově nadaných dětí.
Byly to asi ty nejdynamičtější prázdniny, které ve svém životě zažil, a že Darrel nebyl na zážitky žádné ořezávátko, protože také jednou utekl z domova a sám cestoval do Švédska, aniž by měl peníze nebo snad mohl kouzlit, ale tohle léto... všechno to mělo takový zvláštní nádech, sám pro sebe se cítil trochu zavrženě, když nad tím přemýšlel a uvědomoval si, že vlastně neukončil řádně školu a v očích všech ostatních byl jako hlupák, ale i přesto všechno se sám nad sebou konečně cítil jako vítěz. Konečně si mohl dělat, co chtěl. Žil sám, chodil na brigádu, prodal Nimbus, aby mohl platit ze začátku byt a ze zbylých peněz si koupil auto a nějaké koště, aby mohl ve škole pokračovat ve famfrpálu, párkrát si skoro způsobil otravu alkoholem, jednou skončil na mudlovské policejní stanici, omylem si v noci nechal udělat na záda tetování, pokusil se vloupat do domu Osbornových, vyspal se s tolika holkami, že to na začátku srpna přestal počítat, zaplaval si v Temži a pokusil se přihlásit do britský armády, ale jinak mu Donna samozřejmě vůbec nechyběla.
Zrovna teď šel ze své práce, která spočívala v přenášení balíků v Denním Věštci, což nebylo zrovna dvakrát dobře placené, ale každá mince dobrá a hlavně nevadilo, že člověk pracoval s kocovinou, každopádně teď už nadšeně mířil domů a jak mu kručelo v žaludku, zatočil rovnou ke Kotli.
"Čau Tome, dáš mi jedno pivo? A děravou polívku, prosím. A steak. Máš steak, že jo? A brambory. Hodně brambor. Dík!" zapadl za bar a vytáhl mince z kapes, pobaveně se ušklíbl a rozhlédl se po ostatních. Všiml si Kanea, kterého ale nemusel a dneska se s nikým dohadovat nechtěl, takže ho pouze přelétl pohledem a když už se skoro stáčel zpět, zaznamenal vzadu u zdi známou osobu. V první chvíli se mu nechtělo věřit, že to byla opravdu ona. Sama?
A pak si vzpomněl na tu hromádku dopisů, na kterou ho Bačkora pokaždé upozorňoval a Darrel odmítal jakýkoli dopis z nich otevřít. Nechtěl nějak rozumně komunikovat, vlastně poslední týdny žil v takovém zvláštní oparu. Jen se bavil a užíval si, jeho jediná zodpovědnost bylo zaskočit třikrát do týdne na pár hodin do práce, a to bylo vše.
"Jane? Čáu. Co tu děláš?" popadl pivo a došel hned k ní, nadšený jako vždycky s úsměvem od ucha k uchu a aniž by se zeptal, přisedl si k ní. "Jak se máš? Už se těšíš do školy? Měla jsi nějaký letní kurzy profesorství?" zakřenil se potutelně a zeširoka se na ní usmál, než si všiml jejího oblečení a celkového vzezření, což zvládl okomentovat pouze tím: "máš s někým rande?"

_________________

>>>

Po nějakých nákupech zavítala Blair i sem do tohoto místa, kam nerada chodila už od první třídy, kde potkala pár rivalů, když otec šel zařizovat cosi s Tomem do zadní části kotle a přesto se odvážila vejít dovnitř. V první chvíli neviděla pořádně ani kam šlape, ale pak se Blair rozkoukala a prohlédla si lidi v kotli. Pohled padl na mladém muži, co v tuto chvíli vypadal strhaně a utahaně. Pak Vincetna, kterého potkala tenkrát jinde a dokonce už si vzpomněla na jeho jméno, poté pohlédla na chlapce co mluvil s Kanem nakonec na jedinou osobu co ve vlaku měla tu odvahu k ni přisednout. "Ahoj holko s kočkou!" zazubila se a mavla na Jane ve chvíli kdy na ni promluvil i ten - jak se jmenuje. Blair chvíli přemýšlela, Gell, Goll, Gill, Gull, jo moment Gall! Zvedla obočí, pamatovala si ho ze školy, ale to bylo tak všechno, s takovými se moc nestýkala. "Nebo spíše Jane." usmála se a sedla k volnému pultu. "Tome mohu požádat o něco dobrého k pití, nejlépe nějaký máslový ležák?" zajela rukou do kapsy u kalhot a zachrastila penězi, jak hledala něco čím to zaplatí, po chvíli lovení drobných z mudlovské měny vytáhla konečně galeony a zaplatila pití. Pohledem sjela na Kaneho a toho jeho kamaráda, hodně nenápadně si je sjela pohledem a napila se. V tuto chvíli chtěla odpočívat, protože její nohy ji přišly nateklé a bolavé. Prohmatala si je zda nemá křečové žíly, ale z toho lítání po odděleních se moc nedivila. Zaposlouchala se do ruchu kotle a chvíli vypadala, že tam usne, přesto se statečně držela.

_________________

| +

[img]

http://media.tumblr.com/tumblr_macfy7Qs8x1rrsltx.gif

[/img]

| +

Jane právě čmárala Vincentovi neposedné vlasy, kterých měl nějak moc, když dovnitř vešel on. Byl živý, očividně a jako vždy až příliš Darrelovský. Energie z něho odpadávala po kouskách. A Jane spadl pomyslný kámen ze srdce. Tak hlavně, byl živý. Nikdo mu nezkřivil vlásek na hlavě. A pak se dostavil vztek (všiml si někdo někdy toho, že to právě nebelvír dokázal Jane vytočit během chvilky, aniž by cokoli udělal?). Nevěděla, jaký měl důvod, že jí neodpovídal na dopisy, ale… Vypadalo to, že si s ničím neláme hlavu, což byl celý on. Jane nemohla vědět, čím si přes léto prošel, kolik skandálů, holek a také zodpovědnosti (musel přeci nějak vyřešit byt atd.) Darrel zažil a tak to celé soudila… příliš povrchně, mělce. Možná kdyby ho viděla jindy třeba v práci… Ale takhle jen prudce sklopila zrak ke kresbě a dělala, že ho prostě nevidí. Nebyla si jistá co přesně má dělat. Že ty dopisy ani nečetl, by raději vědět neměla. Vzala slib jako slib. Slíbili si, že si budou psát. Ona slib dodržela a totéž očekávala od něj. Třeba mi ani odpovědět nechtěl… tahle myšlenka se do ní zakousla a nechtěla pustit jako pes nechce pustit cvičný rukáv. Nerozhodně poklepala tužkou do kresby, až indický mladík na papíře zoufale uhnul, byla by mu udělala pár pih na nose navíc a zvedla oči až v okamžiku, kdy k ní Darrel dorazil.
Profesorský kurs? Dobře. Přeci nebude kazit srandu… „Pane Galle…“ Jane se nadechla a pohlédla mu přímo do očí. A pak se tam objevila Blair. Jane překvapeně zamrkala. Stejně jako někteří jiní lidé byla možná trochu háklivá na to, že si někdo nepamatoval její jméno. Byla prefektkou. Pak primuskou. A s touhle holkou jela dost zvláštní jízdu z Bradavic, takže by si mohla pamatovat její jméno… „Jane je lepší… Ahoj.“ Navedla ji správným směrem, protože teď sebou Démona fakt neměla. By zabil půlku domácích mazlíčků, co tu byli ubytovaní ehm. Pak Jane zaměřila pozornost zpět k Darrelovi, protože Blair si šla objednat.
„To jestli mám či nemám rande je moje osobní záležitost.“ Poučila ho naprosto vážně a s rozvahou. „Takže… nejenže doslova ignorujete moji korespondenci, ale teď navíc máte i odvahu vyzvídat věci, do kterých vám skutečně nic není. To bude takových… dvacet bodů mínus, co vy na to?“ Jane si udržela vážný a pokud možno i lehce sladký tón řeči. Probodla Galla očima a štěstí, že pohled neubližoval. Jenže udržet tuhle tvář jí dalo zabrat. Ne. Jane by nemohla hrát poker. Protože vzápětí musela schovat úsměv do tváře. Zahihňala se. Víno no.
„Ne vážně, nenapsal jsi.“ Znovu vážnější tvář, ale se zvednutými koutky úst. Ale na důvod se raději neptala. Třeba jí to řekne sám, ale běda jestli bude lhát. To by poznala. „Já… no jde to. Teď jsem se tu zastavila na chvilku… venku leje.“ Usmála se. Byla ráda, že ho vidí, přeci jen. Chyběl jí, ale to vědět nemusel. Sledovala jeho tvář, mokré vlasy a vůbec... Musel zmoknout, protože venku vážně dost pršelo. „A jestli to s tím randem mělo být „sluší ti to“ tak děkuju.“ Uculila se na něj.
„A do školy se docela těším, bude… to jiné.“ Drobnější úsměv, který zakryl kontext. Jane se těšila. Darrel si svoji svobody užíval plnými doušky, zatímco ta její se rýsovala v blízké budoucnosti. Samostatný byt a slušný plat. Už žádné problémy s lidmi v obchodě, s rodiči, ani exotickými neviditelnými knihami, které kousali. Super. Teda jako jo, pořád tam jsou ty kousající kotlíky, ale to máte jedno. Kotlíky jsou alespoň vidět. Taky se bála. Patrick a Arsen byli stále vzor. Co když nedostojí laťce, kterou nastavili? „Co ty? Povídej, jak vůbec žiješ? Co vaši?“ Zeptala se, aniž by věděla jak ošklivé tohle téma vůbec je. Ale musela. Protože ji užíralo, že se ho nezeptala už tenkrát na hřišti (jenže to taky měla zkoušky a byla vyděšená z nového bubáka a vůbec).

Mimo herně:
Vincentovi se omlouvám, že přeskakuji, ale zítra už možná tolik stíhat nebudu.

_________________

(Stieg Larsson)

"Zatraceně, ty to ale bereš vážně!" vypadl z něho, hned co odložil sklenici piva rázně na stůl a překvapeně se na Jane podíval, ačkoli nemohl říct, že to nečekal, protože tohle pro ní bylo naprosto typické. Koneckonců, byla to primuska, určitě bude dodržovat pravidla tak přísně, až z toho studentům bude naskakovat vyrážka. Možná bylo na místě zmínit, že Darrelovi v hlavě bleskla myšlenka, že by se měl držet od této chvíle od Jane dál, protože už byla profesorka a ti mu většinou zadělávali na samé potíže, ale pro dnešek se rozhodl přimhouřit oči. Navíc se v tu chvíli u stolu ocitla Blair a přetrhla mu myšlenkovou niť.
"Hmmm..." zabručel, když si dívku prohlížel, když od nich odcházela a pak se zase s úsměvem podíval na Jane. Ten mu trochu zamrzl, když se zmínila o těch dopisech. Ve skutečnosti dával Jane tak devadesát vteřin, ale ona si na ně vzpomněla hned po pěti a on se musel se svým omluvným úsměvem podrbat ve vlasech. "Promiň, skřítek mi je někde zatratil a pořád jsme je nenašli!" prohodil rukami teatrálně, jako kdyby říkal, za to může ten skřítek. "Neměl jsem na ně čas, tak je Bačkora dával na hromádku a když jsem chtěl odepsat... nebyly! Fakt!" vyvalil na ní oči naprosto přesvědčivě, i když vlastně lhal. Ale tak, někdy je lepší menší lež než bolestivá pravda. Nebo jak to ti vzdělanci říkali, už si to nepamatoval.
"Noo, mělo to být něco na ten způsob, takže nemáš zač," zakřenil se pobaveně a promnul si nadšeně ruce, když mu Tom donesl polévku. "A čekáš tu teda na někoho? Abych tu jako někomu nezacláněl, že jo. Nebo si klidně můžeme dát rande ve třech, mně to nevadí," zamumlal s povytaženým obočím, každopádně, pravděpodobně při Jane pohledu, vyprskl smíchy. Zavrtěl hlavou, vzal si lžíci a pustil se hladově do jídla.
"Já?" pozastavil se potom a na chvíli se zamyslel, co všechno by měl říct. Událo se toho spoustu, dokonce tolik, že to nešlo shrnout jinak, než: "ale jo, docela to jde," zašklebil se, jako kdyby to ani nestálo za zmínku a po chvíli se s plnou pusou horké polévky usmál. "A rodiče... naposled jsem je viděl na pohřbu dědy. To bylo asi..." protočil očima, jak počítal, "před měsícem, na konci července. Jinak teď žiju ve svým vlastním bytě, mám ho pronajatý do konce srpna. Nechceš do Bradavic, do svýho bytu skřítka? Jednoho mám, klidně ti ho pronajmu, nechci se ho zbavovat... a Bačkora je fakt skvělej, je na mě citově závislej. Vyrůstali jsme spolu," nadhodil potom smrtelně vážně a upřel na ní oči, co ona na to, protože to byla docela neobvyklá žádost. A protože měl strach, že by odmítla, nakonec dodal: "půjčím ti ho i zadarmo, jen když ho budu moc párkrát navštěvovat," uculil se a pokračoval v polévce. O ničem dalším se zatím ani nezmínil, neviděl na tom nic důležitého.

_________________

Nad Reggieho poznámkou pozvedl obočí a pousmál se. "Fákt? No vidíš, to kdybych věděl, tak to sme mohli něco udělat společně! I když eště nějakej čas máme," se sou poznámkou se podrbal na bradě. "Já jak sem z Irska, tak mám většinu času pocit, že sem hrozně odtrženej. Sice tam mám svý kámoše, ale je děsný, když jim ani nemůžu ukázat koště a zahrát si s nimi famfrpál," svěřil se kamarádovi obratem se svými strastmi, načež trochu hladově zašilhal po jeho polévce. Pohledem taky na krátko zapátral k obsluze, načež ji mávnutím packy upozornil na skutečnost, že by si něco přál. "Sím, dal bych si taky jednu polívku jako tady kolega," poznamenal a s tím se zazubil jak na obsluhu, tak i na Reggieho. "No, mafii. Prostě skutečný vrahouny, a tak," poznamenal hrozně důležitě, ve snaze působit přesvědčivě. Prsty se přitom ještě zatahal za dread, ke kterému mu přibyl ještě jeden, naprosto přírodní, který zatím ještě nebyl odzdoben jediným korálkem. "No, možná trochu, ale věř mi, finančně tě to úplně nevysaje," poznamenal zvesela, ačkoliv byl sám lehce bez peněz a přežíval tak nějak z toho, co mu rodiče občasně poslali. Ale tím spíš si připadal jako skutečný pankáč, člověk, co se neřídí nějakými nařízeními, ale žije z toho, co je teď. No future. Z jeho úvah jej nakonec vytrhla přinesená polévka, a tak lžíci spokojeně ponořil do hlubin, a pak do sebe začal polévku házet, jakoby mu to měli před očima vyfouknout. Zarazit by jej asi dokázalo jen pár věcí. Minimálně jednou z těch věcí byl Reggieho plán, který Vincka donutil rychle polknout a pozvednout oči od ubývající polévky. "Uh?" vyrazil ze sebe, ve snaze nějak přijít na to, co se mu mladý Reggie snažil vylíčit. "Do Bradavic? Ty... plánuješ něco fakt velkýho? No tak to mě zajímá!" sykl tlumeně, aby jej nikdo neměl šanci slyšet a lehce se přikrčil. "Má to být nějaký projekt, se kterým se zapíšeš do historie? Nějaký objev?" pokračoval zvědavě ve vyzvídání, protože ačkoliv zatím netušil nic, přesto to znělo více než zajímavě. A vidina takových věcí vždy mladého Kanea uměla nadzvednout ze židle. "Ven? Šel bych, i když ten déšť," poznamenal nespokojeně a zrak upřel k příchozí Jane, na kterou s úsměvem kývl hlavou. Nad Reggieho otázkou se pobaveně zasmál a s tím se také naklonil směrem k Indovi. "Určitě nějaký zamilovaný psaníčko," utrousil tlumeně a s tím se začal pubertálně pochechtávat. Pak se ale v Kotli objevil i Darrel, což však nebyl žádný jeho oblíbenec, a tak si znechucené odfrknul. "Sakra, rači bych šel ven nebo mu ještě zbytek tý polívky vyleju na hlavu," zabrebtal nespokojeně k mladému Dewanjimu. Jenže byla pravda, že venku nebylo skutečně nejlepší počasí. Ani si nemohl jít zapálit. Jako velký chlapák. "Navrhuješ něco méně osobního?" otázal se pak Inda vedle a raději se znovu s nespokojeným výrazem pustil do polévky.

Mimo herně:
Pohoda, Jane, klidně přeskakuj

_________________

Dával je na hromádku. To znamenalo, že je ani nečetl. Jistěže, tohle už Jane mimoděk napadlo, protože Darrel byl s Donnou a tak na nějaké čtení něčeho neměl čas. Jasně, neposlala jich moc, ale něco přece. Taky ji napadlo, že je třeba žárlivá přítelkyně spálila nebo že prostě jen nedošly a tak. Nejlepší lež bývá omotaná kolem perly pravdy. A snad také… chtěla vědět pravdu? Na druhou stranu musela potlačit bodnutí křivdy, když si vzpomněla, jak pracně dopisy vymýšlela. No jen si zkuste psát člověku, který neodpovídá.
„Dobře...“ Prošpikovala ho přísným pohledem, ale pak se na to vykašlala. Odpověděl hned. Třeba vážně… mluvil pravdu. Raději se pobaveně ušklíbla, když jí přiznal, hodně nepřímo, že ty šaty byly dobrá volba. Jane se oblékala ráda. I když dneska to chtělo spíš něco na ruce…
Na jeho rande ve třech Jane jen vyprskla smíchy. Byla to hodně vtipná představa o to víc, že víno a puberťácké já dodávalo trojka. A navrhnul to Darrel. Jane mírně zrudla, vyhnula se jeho pohledu, ale smát se nepřestala, protože i on se řehtal. „Umíš… umíš si to představit?“ Povytáhla obočí a pohodlně se opřela lokty o stůl. Na mysli měla rande ve třech ne trojku. Lol. „Já, ty a Fulton. To by bylo rande.“ Ušklíbla se a napila se vína. Nemohla odolat, aby ho nepopíchla. Navíc roztomilý zmijozelský Darrelovi ležel v žaludku, pokud si správně všimla. A to se muselo ehm... využít. „Klid. Jsem tu sama.“ Ujistila ho a odolala pokušení se znovu ušklíbnout. Jako kohouti… Někdy. „Brou chuť.“ Popřála mu vesele, jídlo mu nezáviděla, protože sama před chvílí dojedla. Teď už jen posedávala, užívala volného dne a čekala, až přestane pršet.
„Počkej… počkej…“ Zarazila příval jeho slov razantně. Něco v celém soukolí zaskřípalo, protože si byla skoro jistá, že něco... je špatně. Ale nejdřív musela vyřešit toho psychicky labilního skřítka, co nechtěla, aby spala na gauči. Alespoň co si vzpomněla. S něčím takovým nepočítala. „Takže ty... mi nabízíš skřítka?“ Vyletělo jí obočí nahoru. „Tohle jsem nečekala.“ Začít upřímností je vždycky fajn. „Ani nejsem pořádně v práci a už mi nabízíš něco, dokonce někoho za koho budu platit.“ Zněla nevěřícně. „Navíc v hradu je skřítků dost a uklízí všude, žádného nepotřebuji.“ To byla pravda, navíc hned vzápětí ji napadl další argument. „A pokud vím, skřítek to u vašich vydržel každý rok a v klidu si počkal na léto, až se vrátíš domů. Nezlob se… nevidím důvod, proč by se to mělo měnit.“ Zaváhala. „Není to ‚citově závislý‘ vyhnaný do extrému? Podívej, já nechci nic říkat, ale jako jestli je v posledních letech psychicky labilní…“ Nedokončila větu a zamyslela se. „Tuším, že nechtěl, abych spala na gauči.“ Dodala a pohlédla do jasných očí. „Jestli by mě peskoval za to, kde spím, tak to jako ne.“ Upozornila Darrela. Nebo za to s kým. Dodalo víno, kterého vypila stále ještě málo. A to ji ještě nenapadlo, že by pro Dáju mohl špiclovat. V Bradavicích skřítků bylo vážně hodně, na druhou stranu jen zámožní lidé si mohli dovolit mít osobního skřítka. Jane se na Darrela zaměřila, tohle by asi jakože moc nešlo, aby s ní mával jen tak. Aby jí vnutil nápady lehoučce jen tak. Jenže byl… to Darrel. Čert ho vem. Slabší povzdech, takové to ‚co s tebou mám dělat?‘ Navíc ji něco napadlo.
„Ale dobře.“ Do hlasu se jí promítla jistota, protože přesně věděla, co bude na oplátku chtít. A to se Darrelovi nemělo líbit. Protože to v myšlenkách vystihl příliš přesně, stále byla až příliš zodpovědná. „Bude u mě – zadarmo tedy, když už jsi to navrhnul.“ Jako… kvůli už předchozím zmíněním argumentům za něj platit nebude. „A klidně ho můžeš navštěvovat, všechno dobrý, ale…“ Probodla ho pohledem. „Tohle byla přepadovka, která navíc nedává smysl. Takže chci kompenzaci.“ Usmála se. Tohle se mu líbit nebude. „Chápu, že tenhle rok se budeš snažit a dokonale se připravíš na všechny zkoušky a tak.“ Začala ze široka, stále s takovým… milým úsměvem. „To je jasný. Ale ta kompenzace, kterou žádám je slib. Slib, že přípravě na zkoušku budeš věnovat přinejmenším tolik času jako famfru.“ Dobře. Tohle bylo možná trochu moc, ale jinak to nešlo. Darrel to potřeboval. Ne že by ho podceňovala, ale ona pro změnu potřebovala vědět, že to nefláká. Neměla šanci si ověřit jestli Darrel svůj slib plní. To měli ukázat až nakonec ovečky.
„A teď…“ Jane se nehodlala pustit jedné věci, která jí přišla zajímavá. „Upřímnou soustrast. Za dědu.“ Tu větu dodala, pokud nestihl sledovat její myšlenky, což jako asi ne. Nebo jo, ale když se domlouvali obchody a ona pak vybafne tohle, tak asi spíš ne. „A jinak je super, že máš vlastní byt. Proč… proč vlastně nejsi v Americe?“ Zazněla tázavá odpověď. Lehkým, nenuceným tónem. Přesto se to Jane neříkalo lehce.

_________________

(Stieg Larsson)