Moje starší já by teď asi pokračovalo v kecání o famfrpálu, ale protože jasně vidím, že to Jamese vůbec, ale vůbec nezajímá, nechám to plavat. Samozřejmě, že jsem mu chtěla říct všechno o tom, jak nevím, kam se vrtnu po škole, protože nikoho v těch profi týmech osobně neznám a dokonce jsem natolik otevřená, že bych mu sdělila, že mě napadlo se dostat do nějakého týmu hezky starým známým, klasickým způsobem, kterým se ženské dostávají na nějaké lepší místa po celá staletí. Ano přesně. Vážně bych to udělala. Upekla bych dort. Jestli doslova nebo jen metaforicky, to si přeberte sami.
Jamesovo nepochopení toho, proč chci další tetování, nemůžu nechat plavat. Nikdo to moc nechápe, ale u tohohle mám fakt potřebu to lidem vysvětlovat. "No... protože chci takhle mapovat každý větší zlom. Jakože to na zádech symbolizuje moje "osvobození" od rodiny, takhle to zní blbě, no. Uvažovala sem, že si teda na ten hrudník, nebo na zápěstí, nechám udělat takhle neuzavřené kolečko a postupně budu přidávat další, až takhle na loktu budu mít celý uzavřený kruh, to až se budu cítit naprosto dospělá a hlavně až... hm," odmlčím se a poeticky se zadívám kamsi do dálky, "uzavřu mír se svým osudem, nebo tak něco. Úplně domyšlený ten konec není, ale chápeš, ne? Je to moc stupidní?" zamrkám tázavě směrem k Jamesovi a vlastně to i vypadá, že jeho názor hodlám brát v potaz. Taky hodlám brát v potaz to, že mu tetování očividně vadí, ale ne do takové míry, že bych si ho vůbec nenechala udělat. "Vadí ti, že sem potetovaná?" zeptám se narovinu a napiju se, abych na chvíli zmlkla, protože už i já začínám mít pocit, že se chovám příliš... no. Ukecaně. Když já mu musím sdělit tolik věcí! Ach jo. Trochu se ovládej, Ariano.
I přes bylinky je téma jiných plánů příliš citlivé na to, abych o tom mluvila stejně nadšeně jako mluvím o čemkoliv jiném. "No... omlvt... jakože, no, se teda jako omlouvám, no, tak sem to řekla," vypadne ze mě nakonec s maličko zamračeným výrazem a raději se usměju, protože všechno je lepší s úsměvem. Co mi vezme vítr z plachet je to, že mé chování James snad i chápal. Bych nečekala, jako fakt. Celou dobu předtím, alespoň co si pamatuju, mám pocit, že se na mě díval akorát jako na rozmazleného spratka, který se akorát vzteká. Krapet se zamračím, i když jsem hrozně nadšená z toho, že to bere takhle. "Dělala. Já se nikdy nechtěla vdávat, páč by to znamenalo vzít si bráchu nebo nějakého bratrance, fuj. Na druhou stranu myslím, že se žádné plány rušit nemusí, páč tohle bude prostě jen věc na papíře a tak," ušklíbnu se vesele a pokrčím rameny, protože v mém momentálním stavu to vidím spíše jako takovou malou kouli u nohy, která sice některé věci udělá těžší, ale celkově mi nebude bránit v ničem, co by mě vážně žralo. Alespoň myslím, páč famfrpál budu moct hrát, komunikaci s přáteli nějak vyřeším a co se třeba cestování týká, opravdu si nemyslím, že by Jamesovi nějak extra vadilo, kdybych se na měsíc zdejchla k moři, totiž... beztak by si ani nevšiml, takže momentálně je všechno tak moc super, že tohle mě vážně nerozhodí. "Ale víš, že z toho můžeš pořád ještě vycouvat, že?" dodám jen tak mimochodem, ale ne proto, že bych z jeho chování vycítila nějakou změnu, to by zvládlo moje starší, depresivní já. Spíš tak jako mám pocit, že já jsem tu ta šťastná ať se děje cokoliv (to si počkejte až nebudu mít Flannovy bylinky!) a on je ten, co trpí.

_________________

Uzavřu mír se svým osudem? Oukej, kdo jsi a co jsi udělala s Arianou? Ne, James skutečně nevěřil tomu, že se před ním nachází ta Ariana, se kterou se snažil poslední rok a půl domluvit se na něčem rozumném a která veškeré jeho snahy většinou bojkotovala. Anebo si něčeho šňupla, to je taky možnost. James zkrátka odmítal věřit, že by se Ariana tak náhle změnila, protože prostě… to se nestávalo. Po chvilce si nicméně uvědomil, že se ho vlastně na něco ptala. „Nemůžu říct, že by se mi to líbilo, ale také nevidím důvod, proč bych ti to zakazoval. Tvoje tělo, tvoje věc.“ Není to tak, jako že bych snad plánoval to zkoumat, dodal James, ale už jen v duchu, aby si to náhodou Ariana nevzala osobně.
„Tak to je… celkem pochopitelné,“ odtušil James posléze, když se mu Ariana svěřila s tím, že se nechtěla vdávat, protože to předtím mohlo znamenat, že by klidně mohla skončit se svým vlastním bratrem. Chápal to, protože kdyby si on měl vzít svou vlastní sestru, tak by se šel raději odstřelit. Tedy pokud by jeho rodina podobné praktiky provozovala, že. „Na druhou stranu i když to bude sňatek jen papírový, časem může i ten papír začít překážet,“ podotkl zcela vážně, protože sice bylo hezké, že se můžou domluvit na tom, že si každý bude moct dělat v podstatě to, co chce, jet tam, kam chce, nicméně ten svazek tam bude zůstávat pořád, že. „Já… si nemyslím, že by to teď bylo už tak jednoduché,“ zamumlal James na sdělení, že z toho kdykoliv může vycouvat. Možná to měl udělat ještě tenkrát na začátku, kdy o tom věděl jen zlomek lidí a kdy by nebyla taková ostuda, kdyby se otci vzepřel. Jenže tenkrát ho to ani nenapadlo, domluvený sňatek bral prostě jako jasnou věc, ke které jeho čistokrevný původ stejně směřoval, a nepřišlo mu na mysl, že by se mohly vyskytnout jisté… okolnosti, které by ho nutily svůj postoj přehodnocovat. Jenže na to už teď bylo stejně nejspíš pozdě. Mezi čistokrevnými kruhy se jeho a Arianino zasnoubení stejně rozkřiklo, ať už se o to zasloužil kdokoliv, a kdyby z toho teď vycouval bez důvodu, resp. bez toho správného důvodu, taky by se mohlo stát, že by měl najednou velmi těžký život. Linie jeho otce sice nemusela být tou hlavní, ale… James si povzdechl a promnul si kořen nosu. „To je ale zřejmě stejně jedno… pokud spolu budeme vycházet jako přátelé, alespoň budu mít o jeden malý důvod méně toho litovat,“ James se chabě pousmál, a pak raději na chvíli stočil pohled k hladině své kávy. To, že zbytek těch důvodů už byl trochu větší, bylo irelevantní.

_________________

Tiše se zahihňám a radši se napiju čaje, než mě napadne něco velmi stupidního. "Se můžeš přestěhovat někam, kde povolujou víc manželek," vypadne ze mě a neudržím kamennou tvář, prostě se musím poťouchle ušklíbnout. Nějak totiž nevidím v tomhle celé nic, čemu by náš sňatek vyloženě překážel, pokud by si neplánoval vzít někoho jiného, nebo spíše nechtěl vzít někoho jiného, navíc si myslím, že tohle přesně je jeho problém. Ani bych se nedivila. Navíc, až se příští léto s Gwen pojedeme ožrat do Vegas, nemusím se bát, že si někoho omylem vezmu, páč to samozřejmě nebude to... no, platný, ne, když už jednou vdaná budu. No, vidíte, to je super výhoda, dyť já se můžu bezpečně opít! Tak snad popojedem, ne? Začínám bejt z představy alkoholu až moc nadšená. Kde jsme to byli... a jo. Tiše si povzdechnu. "Já nechci, abys kvůli mě trpěl," zamumlám a zamračím se na svůj čaj. Agh, to by tak chtělo vymyslet něco, co by pomohlo, no, jenže na tohle je hlava ta stará Ariana, ne tahle šťastná a veselá Ariana. Kruci. "Přinejhorším mě můžeš rok po svatbě otrávit, ale jako počkej s tím, až budu mít to tetování dodělaný, prosím," prohodím nadšeným tónem a zatvářím se lehce zhuleně. Raději se napiju. "A nebo mě můžeš prohlásit za nepříčetnou a nechat se rozvést, to bylo v nějakým příběhu, sice by to bylo sprostý zneužití mého původu, ale když ti to udělá radost," navrhnu pak zamyšleným tónem a tak nějak zapomínám, že to bych už zase nebyla šťastná já. Tak nějak to vypadá, že buď budu happy já, nebo on. Pak raději přestanu s návrhy ohledně toho, jak se mě zbavit, protože to, co zbylo z mého rozumu teď hlasitě řve, že mu nemám napovídat, protože čím dříve najde nějaký ucházející způsob, tím dříve přijdu o život a já fakt hrozně moc chci to tetování. Taky chci dodělat školu a jít studovat to samý, co Patrick, protože se bez něj budu cítit hrozně bezbranná a to není moc příjemné. "Nebo jako čemu dalšímu by to mohlo přijít do cesty?" zeptám se, čistě jen pro informaci, určitě mi plno věcí nedochází, přece jen sem blond a v tomhle stavu sem spíše na ozdobu. "Ona není čistokrevná?" zeptám se s poťouchlým výrazem a prudce zamrkám, jako kdybych se ptala nejlepší kamarádky. Zvědavě se nakloním přes stůl a nedočkavě zírám. No vážně, někdo s takovým obličejem musí mít někoho, neasi. Bych taky asi mohla, kdyby se mi fakt chtělo - jakože někoho mít - ale já sem hrozný prkno. A zase popojedem. "Mimochodem ruka funguje skvěle ale onehdá mě na tréninku zase skoro sejmuli a vážně sem z toho měla skoro mrtvici. Teda ne, že by na tom záleželo, páč já to na chytačskou kariéru stejně jakože nevidím, i když bych moc chtěla. Ale mohla bych bejt bystrozor, nemyslíš?" zeptám se vesele a chvíli hypnotizuju svůj čaj, jako kdybych byla naprosto duchem nepřítomná a pak sebou cuknu a zase se vesele zadívám na Jamese. Mimochodem ještě pořád sem nakloněná přes ten stůl, protože... reasons.

_________________

James nedokázal odolat převrácení očí v sloup a kyselému úšklebku. „Jako kdybych snad něco takového potřeboval,“ utrousil s podmračeným pohledem, který posléze odvrátil stranou. „Navíc o tohle přece vůbec nejde.“ Vážně ne? ozvalo se jeho šťouravé podvědomí, kterému nedokázal uniknout, ani kdyby chtěl. Kdyby měl James možnost slyšet Arianiny myšlenky, pravděpodobně by se srdečně zasmál a se smíchem poznamenal, že se jejich role krásně obrátily vzhledem k tomu, že to teď byla Ariana, kdo neprotestoval vůči domluvené svatbě. Stejně se neubránil pobavenému úsměvu, když uslyšel, že Ariana nechce, aby on trpěl. „To je mi novinka,“ odtušil se stále pobaveným výrazem, který se však brzy vrátil k tomu nicneříkajícímu. „Anebo se podobným způsobem můžeš zbavit ty mě, že,“ podotkl James věcně, jakmile blondýnka začala navrhovat různé způsoby, jak by se jí mohl zbavit. Ne že by to na jednu stranu nebylo lákavé… Jenže na něco takového neměl James povahu, ať už si o Arianě myslel cokoliv.
Pokud Jamese Arianino „ona není čistokrevná?“ nějakým způsobem zaskočilo, absolutně to na sobě nedal znát. „Kdo?“ zeptal se naopak a jemně povytáhl obočí, jako by snad nechápal, proč se na to Ariana vůbec ptá a jak ji to napadlo. Což na jednu stranu skutečně nechápal, poněvadž pochyboval, že by mu Ariana viděla do myšlenek. „Myslel jsem to hlavně obecně a do budoucna, já nevím, co nám osud může přivát do cesty, věštění mi zrovna nešlo,“ zametl to hladce pod stůl a tím to pro něj bylo zatím uzavřeno. I kdyby snad nějaké podrobnosti byly, určitě se o ně nehodlal dělit s Arianou. Která se k němu nakláněla způsobem, který mu příliš příjemný nebyl, a tak se raději ostentativně díval někam naprosto jiným směrem. Alespoň na chvíli, protože to přeci jen bylo neslušné, aby se díval jinam, když s někým mluvil. „To mě těší, žes předtím dokázala přemoct svou hrdost a teď díky tomu dokážeš normálně fungovat.“ Vážně jeho hlas zněl trochu uštěpačně? „Famfrpálu bohužel nerozumím, a tak ti nedokážu říct, jestli by ses jako chytač prosadila. A bohužel zřejmě ani nemám žádný způsob, jak ti pomoct, kontakty ve famfrpálové oblasti vskutku nemám. Bystrozor asi není špatná kariéra, pokud si myslíš, že na to máš. Pro mě za mě bys mohla být klidně servírka tady v Děravém kotli, kdyby ti to dělalo radost.“ Dobře, jako svou (pravděpodobnou) budoucí manželku by James Arianu nenechal posluhovat v takovém pajzlu, ale v zásadě to bylo na ní samotné, čemu by se chtěla po škole věnovat. On jí bránit nehodlal.
„Víš, co bych rád věděl? Proč jsi to mezi námi bojkotovala už od začátku? Sice jsem říkal, že tvoje rozhodnutí respektuji, ale nemůžu se ubránit myšlence, že by leccos mohlo být trochu jinak a mohli jsme na tom být lépe. Jako přátelé, samozřejmě,“ dodal James rychle, aby si Ariana nemyslela, že snad někdy doufal v něco jiného. „Ale to už zřejmě stejně nemá cenu řešit. Co se stalo, stalo se, teď s tím už nic nenaděláme. Jen doufám, že si to za týden zase nerozmyslíš a nebudeš kolem sebe prskat jed.“

_________________

Theron upřímně řečeno absolutně nesledoval okolí, takže ať si přišel kdo si přišel, pravděpodobně to bylo naprosto jedno. Což by asi nemělo, pokud si nechtěl zadělat na skandál. Ale hej, mohl vždy Angelinu přítomnost vysvětlit něčím jako svým dobrým srdcem (ha, ha) a adopcí neznámé holčičky, ne?
A když jsme u té holčičky, Elizavetha byla vlastně docela milé děvče, jak začal Theron zjišťovat. Jistě, maličko samorost, ale to se dalo u dívky, která strávila život v dětském domově, docela očekávat. Jak tak poslouchal její slova, začínal uvažovat nad tím, zda a do jaké míry by ještě byla tvárná, a jestli pro ni bude lepší jeho rodina, nebo by bylo rozumnější, aby zůstala stranou všech těch čistokrevných machinací. Ať chtěl nebo ne, byla to jednou jeho dcera, a s tím přicházela určitá zodpovědnost. "Chtěl bych ti ukázat svět i z jiné strany, život v čistokrevné rodině. Ale věř, že u nás to opravdu není zase tak jednoduché. Nežijeme si vždycky ve vatě... ale hlavně, je to svět falše a intrik, ve kterém nemůžeš věřit ani vlastní rodině," řekl kupodivu přesně to, co se mu v tu chvíli honilo hlavou, a bylo vidět, že i sám je z toho všeho docela unavený. Nehledě na to, že on vlastně mimo všechny tyhle machinace ještě vykonával práci pro Smrtijedy, a sám na Ministerstvu zastával docela významnou pozici.
"Tohle tvrzení je tak nevinné a naivní," povzdechl si, snad víc pro sebe než přímo k dívce před sebou, když zaslechl, že vlastně chce jen rodinu. Na chvíli v zamyšlení zavřel oči a promnul si spánky. Kalkuloval, přemýšlel, co dělat. Ale čím dál více se mu příčila myšlenka, že by tuhle holku nechal jen tak svému osudu. On nebyl zas tak krutý, jak před ostatními vystupoval, jak se snažil sám sobě nakukat, že je. "Vždycky se to dá nějak zaonačit," řekl prostě. Třeba paměťovými kouzly, pokud to bude nutné. Své myšlenky už ale nahlas nedodával. "Navrhuji kompromis. Řekěme, že bys u nás v sídle strávila dva týdny ze svých prázdnin, podívala ses, jak to chodí, a pak se sama rozhodla, co dál?" navrhl, a než dořekl zbytek, výrazně ztišil hlas, aby ho nemohl slyšet nikdo u okolních stolů, a ke své dceři se naklonil blíž, "a pokud by ses poté chtěla stát plnohodnotnou členkou naší rodiny, vždycky se dá upravit paměť ostatních dle potřeby, hm?"

Mimo herně:
Pardon, já to úplně zazdila, krom netoproblémů jsem prostě tak nějak zapomněla, že Theron hraje x( Polepším se, napíšu si tady memo xD

_________________

Svět falše a intrik mi nezní zas až tak hrozně, protože je mi třináct, a nevím pořádně, co to vlastně znamená, takže tohle mě určitě neodradí. A nějakou čistokrevnost neřeším. Jaký může být rozdíl žít v čistokrevné rodině oproti normální rodině? Kašlu na poker face a na otce se usměji. Mám fakt radost. Já budu mít rodinu, ať už bude jakákoliv. Těším se. Zároveň mě ale napadá snad milion otázek. "A jak to teda teď bude? Budete oficiálně můj otec. Znamená to, že třeba povolení do Prasinek si můžu nechat podepsat od vás?" Zatím nepřecházím na tykání, páč je to takový divný. I oslovení se vyhýbám. Asi mi chvíli potrvá, než si zvyknu oslovovat Therona tati. "A co sourozenci? Mám nějaké? Povíte mi o nich něco? A studujou někteří v Bradavicích?" A jak mě přijmou? To už si nechám raději pro sebe. Asi to pro Therona nebude úplně jednoduchý. Jen doufám, že z toho nebudou nějaký komplikace a do rodiny zapadnu.
Čtrnáct dní o prázdninách zní fajn, jenže.. "Až o prázdniny? Znamená to, že se do té doby neuvidíme? Chci toho zjistit o vás víc. Trávit s vámi více času. Co se třeba alespoň na pár dní potkat o jarňáky?" Opět zabodnu oči do stolu, zatím to fungovalo. "Pokud by to ale nešlo, tak čtrnáct dní o prázdninách zní skvěle. Těším se, až poznám mojí novou rodinu."
Stejně, Theron působí mile a trochu ho podezřívám, že má o mě fakt zájem, ale vždy to zazdí něčím, co mi tak trochu nažene strach. Proč by se měla někomu upravovat paměť? "Myslím, že to nebude potřeba."
Z toho všeho povídání mi trochu vyhládne. Objednám si u Toma koláč a na Therona zvednu obočí, jestli si dá taky. Jakmile jej mám před sebou, spucnu ho naráz a zapiju ho pořádnými loky limonády. Hlasitě vydechnu. "Tak, povíte mi taky něco víc o vás? Co vlastně děláte a jaké máte koníčky? Máte rád famfrpál? Doufám, že jo, protože já ho úplně zbožňuju. Dokonce hraju za nebelvírské famfrpálové družstvo." Nedá mi, abych se nepochlubila.

_________________

Theron tak trochu nevěřícně koukal, jak té malé slečně najednou jede pusa. Zřejmě byla ještě dost mladá na to, aby chápala, co všechno je potřebné udělat, aby neutrpěla pověst Therona a jeho rodu. Jistě, ono se tak nějak plus mínus stejně vědělo, že Tamarah a on nejsou zrovna nejideálnější pár, ale veřejně přiznat nemanželské dítě? To byl krok trochu jiným směrem, docela radikální, a Tseh si nebyl ani trochu jistý, že je připravený ho podniknout. Vždyť koho by napadlo, že Angela bude mít tolik nároků? Povzdechl si. "Podívej, vzhledem k tomu, že chceme, aby tě moje rodina přijala pokud možno bez zbytečných problémů," začal vysvětlovat tedy poněkud unaveným, ale trpělivě znějícím hlasem, přičemž si dával pozor na volbu slov, "nejde prostě hned vyjít najevo s tím, že mám nemanželské dítě. Mohlo by to ohrozit pověst celého rodu i mou vlastní, a ani pro tebe by to nebylo dobré, protože minimálně v mých kruzích by tě nikdy nepřijali." Chvíli se odmlčel, oči upřené na svou dceru, a z jeho výrazu bylo poznat, že to všechno bere vážně. A že se mu celé to skrývání samotnému nelíbí. Jestli ten výraz vyloudil proto, poněvadž chtěl škvrně prostě donutit pochopit? Kupodivu ne, kdesi v koutku duše cítil, že by snad poprvé v životě chtěl být nicotný nečistokrevný nikdož, poněvadž by se ho tyto věci netýkaly. "Ale protože chci, aby si tě oblíbili, volil bych metodu postupného seznamování prostě s tím, že tě chci adoptovat. Nikdo se tomu divit nebude, a jednoho dne, když tě přijmou za svou, jim klidně oznámím, že jsi moje biologická dcera." Ten návrh se snažil podat co nejdiplomatičtěji, ke svému vlastnímu překvapení nechtěl ranit dceřiny city, ale na druhou stranu také chtěl, aby z toho zněla ta určitá nevyhnutelnost. "Ale potvrzení do Prasinek ti klidně podepisovat budu, pokud vím, tak jako budoucímu adoptivnímu otci mi na to právo po nějaké době, kterou spolu strávíme, automaticky vzniká, a pokud se chceš vídat častěji, také v tom není problém..." Nu a přesně v tu chvíli ho něco napadlo. "Samozřejmě chápeš, že nemůžeš jen tak někde rozhlašovat, že jsem tvůj biologický otec, že?" nadhodil. A taky ho napadlo, proč jen před těmi lety nepřišla Angelina matka k němu domů místo do sirotčince. Vždyť on by to děvče vychoval, stejně jako vychoval Anabelle, a teď bude vychovávat Jamese! A mohla být od počátku Howellsová, bez jakýchkoliv problémů. Znovu si povzdechl, a působil teď ještě unaveněji než předtím.
"Sourozence máš čtyři. Myslím, že ze školy bys mohla znát Anabelle, je v šestém ročníku, prefektka, hraje za zmijozel famfrpál. Pak je tu Ahmon, tomu je devatenáct, byl taky ve Zmijozelu, teď pracuje pode mnou na Ministerstvu. Nejstarší ze sourozenců je Page, dvacet čtyři let, píše pro Týdeník čarodějky. A nejmladší je pro změnu tříletý James," odpověděl ohledně sourozenců. Ne, nedokázal si představit, že by jediný z nich, snad s výjimkou malého Jamieho, přijal Angelu mezi sebe bez výhrad. Ale tím dívku nechtěl děsit.
Jenže jak ji tak poslouchal, zřejmě opravdu netušila, do čeho jde, a měla v hlavě nějaké ideály o rodině, které prostě něco tak rozbitého jako rod Howellsů nemohl splnit ani náhodou. Už kdoví po kolikáté si unaveně povzdechl, a když si dcera objednala jídlo, sám si poručil jen druhou černou kávu. A když se pustila do jídla, využil ticho k vlastnímu monologu, pronesenému docela smutně znějícím hlasem. "Zdá se mi, že máš trochu idealistické představy o rodině. Nevím jak jinde, ale většina čistokrevných rodů není zrovna prototypem tepla rodinného krbu. Děti se mezi sebou nemají rády, protože soupeří o dědictví, případně dokonce čekají, až jejich rodiče natáhnou brka, aby mohly převzít moc. Rozhodně naše rodina není ten typ, co by spolu trávil poklidné nedělní obědy, podnikal výlety, smál se a mohl se jeden na druhého spolehnout. Nejsme jako ti, kteří se neohlíží na to, co si myslí společnost. Ne, dokud se nacházíme tak vysoko na společenském žebříčku. Ano, máme peníze. Hodně peněz. Ale to neznamená, že si můžeme dělat, co se nám zlíbí. V první řadě vždy musíme hledět na jméno rodu, na to, abychom svými činy či názory nějak nepoškodili svou pověst. To platí i o výběru přátel a známých. Ve škole si ještě můžeš víceméně dělat co chceš, tam oko společnosti tolik nevidí, ale pokud se rozhodneš skutečně patřit k naší rodině, bude to znamenat, že kdekoliv mimo Bradavice bys neměla být vídána s nežádoucími osobami. Také budeš muset vždy být perfektně upravená a chovat se zodpovědně, možná jak by někdo řekl, jako studený čumák. A dokud žije momentální hlava rodu, má matka, za přečiny proti tomu všemu se hodně těžce platí." Dobře, možná těch informací bylo moc, ale Theron přeci jen poodhalil jen drobet z toho, co se všechno kolem jeho rodu dělo, a snažil se to podat co nejméně šokujícím způsobem. "Ale tohle všechno se časem naučíš. Takže máš asi pravdu, měli bychom se vídat častěji."
Zakaboněný, zamyšlený výraz, který se během onoho monologu, za který by se ani jistá Hardingová nemusela stydět, objevil na Theronově tváři, při dalších slovech jeho dcery roztál, a Theron se snad poprvé za celou dobu opravdu usmál. Vlastně to bylo poprvé za hodně dlouhou dobu, co si úsměv dovolil. Ukazoval právě teď, že většina jeho povahy, s níž žil, je výsledkem výchovy a prostředí, kde vyrůstal, a že jeho slabým místem je právě rodina. Nešlo se neusmívat na dívku, která byla tak evidentně plná naivních ideálů a viděla v něm právě tu rodinu. Víc, než snad kdy které z jeho oficiálních dětí. Znovu se u něj po letech objevil pocit, který cítil s Mikaylou Moorovou v náručí - touha po teple rodinného krbu. Mohl si vůbec přát tohle všechno zlepšit? Kdo ví. Ale pokud se mělo něco změnit, musel nejprve odstranit ropuchu na prameni, svou matku... Zpět ale k téhle milé chvilce. "A co bys chtěla vědět? Studoval jsem v Bradavicích, ve Zmijozelu, a po škole jsem téměř hned začal pracovat na Ministerstvu, kde teď dělám vedoucího Ústředny pro výmaz paměti. Mám nadání na kouzla, spojená s pamětí, zato na koštěti se skoro neudržím," při těch slovech se pousmál, "takže tě na jednu stranu docela obdivuji za tvůj um. Mimochodem ano, famfrpál mám rád, ale jenom jako divák. Taky jsem měl mladšího bratra, který byl v Nebelvíru, a má někde v Evropě syna, ale zemřel, a s jeho dítětem jsem se už několik let neviděl. Hmm... co se týká koníčků, od jmenování do funkce nemám moc času, ale nejspíš cestování, posilování, četba nějaké dobré knížky za poslechu vážné hudby? Nevím, co bych tak měl povědět. Spíš mě zajímá, jak tys doposud žila? Jak se ti líbí ve škole? Máš nějaké plány do budoucna, co bys chtěla dělat?" Sám se podivil, že v jeho otázkách se odrážel zájem skutečný. Bylo možné, že tahle holka působila jako skutečná dcera, i když ho neznala? O tolik skutečnější než všichni, se kterými celé roky bydlel? Upil kávy a už raději nic nedodával, protože už pisatelka beztak přetáhla limit zdravě dlouhého postu.

_________________

Vrhnu na Jamese pobavený pohled. "Tak to je slaďoučký," ujede mi zvesela a zamávám na nebohého nastávajícího prstem, jako kdyby byl naivní tínejdžr. Jeho pesimistický pohled na svět zcela chápu, taky jsem byla taková, ale tak... no, popojedem. "Ale prosímtě, a jak přesně by mi to pomohlo? Kromě toho, že bych šla do vězení, přišla úplně o všechno a ani tohle," zakroužím si prstem kolem výstřihu, "by mě nedostalo na svobodu," ušklíbnu se a zatvářím se jako kdybych na Jamese křičela DUUUUUH.
Mám chuť zase žíct, že je sladkej. Prej kdo, to je fakt roztomilé! Někdo jako on by mohl mít holek na každém prstu, takže... nevěřím, že nemá ani jednu. "No... ona. Nebo on?" vyvalím na bývalého havrana překvapeně oči a nahnu se ještě blíže. "Já to nikomu nepovím, jestli je to on! Ale někdo to bejt musí!" zahihňám se a prudce zamrkám. Pak na něj vrhnu takový rezignovaný pohled aka 'jak myslíš' a raději to z něj dál netahám, protože zrovna já jakožto Harringtonová nemám právo někoho soudit za ehm, orientaci. Vzhledem k tomu, že nebejt mého ívl strejčka, asi bych teď byla fakt hodně zabouchnutá do Ethana, když na to tak pomyslím, brácha je fešák, ne že ne, sice má Hillary, ale hej... oooukej tady asi Flannovy bylinky dělaj něco, co by neměly. Kde jsem to byla? Jo, Ethanovy svaly... TOTIŽ. Harringtonová! Prober se! PROBER SE!
Chvíli na sebe musím v hlavě křičet, než se proberu a prudce sebou cuknu. Hodím po Jamesovi omluvný úsměv a pokusím se nějak zorientovat v tom, co říká. E... servírka? Oukej, tak já si tady prosím vybuchnu smíchy, ano, ještě chvíli se směju, praštím si pěstičkou do stolu, výbuch pokračuje... "Ách," povzdechnu si když svůj krátký výtlem ukončím. "Ten byl dobrej. Byls tu vůbec někdy předtím? Viděls ty chlapy tady? Fuj, jedině, kdyby měli svázaný ruce," odvětím zvesela, protože jsem očividně přišla o jakékoliv zábrany a to, co se mi prožene hlavou rovnou pustím ven. Yay! Svoboda slova pro můj mozek nebo tak něco, skvělý. Nicméně nad Jamesovou otázkou se krátce zamyslím. "No, to je složitější, ale když to chceš slyšet," pokrčím zvesela rameny a pořádně se nadechnu, načež vypustím svou vnitřní Amarillu do světa. "Takže. V tý době jsem byla zabouchnutá do Quinna ještě víc, než teďka, plus jsem byla zabouchnutá do Darrela, což on sice naprosto ignoroval a zneužíval toho ale to je úplně něco jinýho protože Dája je hrozně super. Taky jsem byla trochu zabouchnutá do Ezry a myslím, že se mi tou dobou už líbil i Aldwinckle, to ale nikomu neříkej. Samozřejmě páč mě naši odstrčili, nějak sem nepředpokládala, že mi někdo bude kecat do toho, s kým budu a já sem si vážně chtěla školu dokončit s iluzí toho, že se s Arsenem NĚKDY dáme dohromady, o tom taky nikomu neříkej. Takže se nemůžeš divit, že sem byla hrozně naštvaná, že mi tohle udělali, páč prostě já jsem jinak osamnělá duše a vlastně ani s nikým bejt úplně nechci, protože všichni zmínění se mi líbili v podstatě jen proto, že mě vehementně odmítali, víš co, taková ta kravina s tím, že chceš to, co nemáš, no, to je jedno. Prostě jsem to bojkotovala, protože to šlo absolutně proti všemu, chápeš, ne?" ukončím rychle monolog a jsem si jistá, že jsem to vlastně ani nevysvětlila. Utnula jsem to jen proto, že mi došel kyslík, což James může poznat z toho, že mám hrozně vykulené oči a najednou se nadechnu tak prudce, až se z toho rozkašlu. No, a řekla bych, že pravý důvod jsem úplně vynechala, ale víte co, já si potřebovala postěžovat, protože jsem holka a to my holky prostě děláme, ne? (Pisatelka se omlouvá Cass, která to určitě stejně nečte.) Cože to říkal dál? E... něco o prskání, hm. Já a prskat? Já nikdy neprskala! "No a taky jsem předpokládala, že seš takovej ten mlátící, násilnickej typ a kdo by byl nadšenej z toho, že stráví celej život s modřinama, že," dodám jen tak mimochodem a lhostejně pokrčím rameny, jako kdyby to bylo úplně jasný, načež zjistím, že jsem nějak přišla o pití a tak si objednám už třetí kolo. "Proč bych símtě prskala jed, plánuješ mě snad mlátit?" zeptám se narovinu a nakolik je tohle vážné téma, usmívám se vesele jako sjetý krokodýl a pohodím vlasy. Dneska je moc hezky.

_________________

„Nevím, třeba bys ubohou truchlící vdovu dokázala dost přesvědčivě zahrát a k Azkabanu by sis ani nečichla,“ pokrčil James rameny, ale pak raději to téma opustil. Bavit se o vlastní smrti, to bylo trochu morbidní a vůbec ne jeho obvyklý okruh konverzace. Ovšem při dialogu s Arianou měl stejně většinou pocit, že musí vypnout mozek, aby se s ní vůbec dokázal nějak bavit.
I nadále se James hodlal tvářit, jako že nemá nejmenší tušení, o čem to Ariana točí, jak by on mohl někoho mít, a slečna Harringtonová tahání rozumů očividně po chvilce taky vzdala. I když si nebyl jistý, jestli to bylo z toho důvodu, že by mu snad uvěřila, spíš ji to asi přestalo bavit. Tak či tak jí byl svým způsobem vděčný.
„Samozřejmě jsem zrovna tenhle příklad nemyslel zcela vážně,“ podotkl James nevzrušeně, když Ariana naprosto nepochopitelně chytla záchvat smíchu, a jen trpělivě čekal, až ji to přejde. Ačkoliv by byl možná raději za ten smích než za tu smršť slov, kterou na něj spustila po chvíli. Jen silou vůle se James udržel, aby na Arianu necivěl jako vyoraná myš. „Aha. Jasně, to dává smysl,“ přikývl, ačkoliv si myslel naprostý opak, ale znělo to relativně přesvědčivě. „Inu, mám štěstí, že jsem zasnouben s někým, komu předsudky absolutně nic neříkají,“ poznamenal poté jen mírně sarkasticky, načež si povzdechl. „Proč bych měl něco takového dělat?“ zatvářil se James následně nechápavě a posléze zavrtěl hlavou. „Asi bude lepší, když se pro dnešek rozloučíme, navíc si potřebuji ještě něco zařídit…“ s diplomatickým úsměvem se začal zvedat k odchodu. „Moje nabídka ale platí, kdybys potřebovala něco vysvětlit do školy, nezdráhej se napsat, hm?“ James někde vydoloval úsměv, který kupodivu působil i upřímně, pročež se rozloučil (a snažil se, aby to nevypadalo uspěchaně), samozřejmě zaplatil za sebe i za Arianu a následně se odklidil z Děravého kotle pryč, rozhodně ne k… někomu. Ale ty cihly nezapomněl. I když dost možná skončí zapomenuté někde v koutě.

>>

_________________

Docela mě trápí, jak Theron vypadá a mluví. Působí ztrhaně, unaveně. Možná i trochu znuděně. Jen doufám, že to není kvůli mně. To by mě moc mrzelo. Ale zas na druhou stranu, to by tu asi neseděl a nenabízel by mi rodinu. Usrkávám své pití a poslouchám jeho návrh. Vypadá to, že on sám si s tím dost láme hlavu. Chvíli přemýšlím a snažím se mu to co nejvíce ulehčit. "Dobře. Kývnu téměř na cokoliv. Už si s tím nelamte hlavu. Budu vaše adoptivní dcera." Snažím se vykouzlit roztomilý úsměv, abych Therona trochu rozveselila. Jeho úsměv by mi udělal neskonalou radost. Lehce mě zamrzí, že nebudu hned Howellsová, protože mi to tak trochu kazí plány s Gerasimovem. Konečně bych mu zavřela pusu, kdyby zjistil, kdo je můj otec. Ale to nevadí, poradím si s ním jinak. Úsměv na tvář mi vrátí souhlas s podepisováním povolení. Na chvíli se zasním a vidím se v Prasinkách a taky na různých výletech a akcích. Hned je můj život krásnější. "A vaším jménem se nikde chlubit nebudu. Bude to zatím naše tajemství, dokud to se to neprovalí oficiálně. Nebudu zapírat, že mě to nemrzí, ale už jen otec je u mě pokrok." Další úsměv. Cítím, jak mě naplňuje pozitivní nálada. A řekla bych, že i u Therona tají ledy a konečně se trochu rozmlouvá.
Čtyři sourozenci? Tak to je paráda. Když přičtu nevlastní ségru, tak mám teda fakt velkou rodinu. Trochu humorné, vzhledem k tomu, že jsem z děcáku. Pečlivě poslouchám představení svých Howellsovských sourozenců. Anabelle se mi vybaví hned, protože hráče konkurenčních týmů mám poctivě najeté. Zmijozelka se vždycky tváří dost přísně. Radši si ani nepředstavuju, jak bude reagovat, až zjistí, že jsem její ségra. Další starší sourozenci mě tolik neberou, ale strašně moc se těím, až poznám toho maličkého. "Jojo, Anabelle znám, hrajeme proti sobě famfrpál. Je fakt dobrá. Teď na ní budu koukat úplně jinak, když je to moje ségra. Bude to hodně divný se s ní potkávat na hřišti, když já vím, kdo je a ona nemá ani tušení, že jsme příbuzné."
Na další Theronův monolog reaguji pokleslým výrazem. Asi mám skutečně idealistické představy. Copak je tak těžké mít normální fungující rodinu. Ale co už. Nějak se s tím poperu. Lepší něco, než nic. A že to nic už moc dobře znám. Určitě nemůže být nic horšího. Náladu mi zvedne v zápětí tvrzení, že se budeme vídat častěji. Spadne mi kámen ze srdce. Horlivě kývám hlavou. "Tak jo, to bude úplně super. Strašně moc se těším." Zvědavě zvednu obočí. "A nebude divné, když nás někdo spolu uvidí?"
A co následuje posléze? Zázrak. Theron se na mě usměje. Ach, super. V ten moment jsem nejšťastnější děvče na světě. Tenhle jeho výraz si snažím vrýt do paměti navěky. Jak už to tak vypadá, tak moc často se takto netváří. Vřelý úsměv mu opětuji a jen na zlomek vteřiny mu položím ruku na jeho, rychlým sklouznutím jej pohladím. Možná je to úsměvné, ale prostě to vypadá, že v projevu náklonosti jsem tady ta zkušenější já.
Na to se otec o sobě rozpovídá. V jedné větě shrne své koníčky a zároveň i bratrovu smrt. Nechápu, jak to může přecházet s takovou lehkostí. Ale aspoň se o něm konečně něco dozvídám. Zaraženého výrazu mě zbaví až otázka na mě. "Asi to nemám tak pestré, jako vy. Od čtyř let žiju v děcáku, odkud každou chvíli zdrhnu, protože se to tam nedá vydržet. Až v Bradavicích jsem si našla opravdovou kamarádku a začala jsem trochu žít. A hlavně jsem se tam dostala k famfrpálu, což se během chvíle stalo mojí srdcovkou. Snažím se na sobě makat, abych byla nejlepší. Holka jako já toho moc nemá a ani nemá moc šance to někam dotáhnout, takže se soustředím jen na hru. V ničem jiném ani vlastně moc dobrá nejsem. Jednou bych chtěla hrát profesionálně." Rychle shrnu svůj nudný život, sny a plány. Když to člověk vysloví takhle nahlas, nezní to zas tak zajímavě, jako když o tom přemýšlí ve své hlavě a maluje si růžovou budocnost.
Tak jako tak, vypadá to, že ledy jsou prolomeny a já si sáhnu do kapsy u kabátu. Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli se s něčím dělat, když jsem nevěděla, jak to tady vlastně dnes dopadne, ale teď jsem moc ráda, že jsem si tu práci dala. Dárek k Vánocům. Lámala jsem si hlavu, co dát bohatému člověku a s mými možnostmi. Jen tak nějaký dárek ho asi nepotěší. Já ale musela vsadit jen na svůj um. Z kapsy vytáhnu vánočně nazdobenou obálku a přisunu jí k Theronovi. "To je pro vás. K Vánocům." Tiše pozoruji Therona, jak s obálkou naloží. "Je to jen taková kravinka. Když se vám to nebude líbit, klidně to vyhoďte. Jen jsem si myslela, že by vám mohl dárek udělat radost." Pokud si Theron obálku rozbalí, najde v ní ručně malované přáníčko s vánoční tematikou. Nazdobený strom a kometu. Pokud jej otevře, roztáhne se papírové leporelo ve tvaru kytičky červené barvy. Droboučkým nápisem je na něm ještě napsáno 'Krásné Vánoce přeje Angie.'

_________________